„Nikdy jsem si ničeho nevšiml,“ zírá v roce 48 n. l. nevěřícně římský císař Claudius (10 př. n. l. – 54 n. l.) na dlouhý seznam milenců své třetí manželky Valerie Messaliny (17/20 – 48 n. l.).

Její sexuální choutky není schopen uspokojit, proto si vášnivá žena hledá povyražení jinde a s jedním ze svých milenců chystá státní převrat.

„Tu se již Messalina, mohouc snadno cizoložiti, přesytila a rozplývala se nadále v choutkách dosud nepoznaných,“ komentuje její nestoudné chování římský historik Tacitus (56 – 117 n. l.).

Lehkověrná žena sáhne po tom nejlepším, co jí rozmařilý život nabízí. Vybere si Gaia Silia († 48 n. l.), nejkrásnějšího z mladých Římanů. Milence chce mít jenom sebe, proto ho donutí k rozvodu s manželkou Junií Silanou. Silius má strach.

„Kdybych nebyl svolný, určitě by mne čekal trest nebo rovnou smrt,“ honí se mu hlavou. „Snad všechno alespoň zůstane utajeno,“ doufá tiše. Jenže tajné schůzky jsou pod Messalininu důstojnost.

Do Siliova domu přichází s velkým doprovodem a s milencem se ukazuje na veřejnosti.

Skoncujme s předstíráním

„Udělejme už jednou provždy konec přetvářce,“ přemlouvá v roce 48 n. l. Silius Messalinu. Má plné zuby svého nejistého postavení a netěší ho ani bohatá odměna, kterou ho císařovna neustále zahrnuje. „Jsem svobodný, bezdětný a připravený se s tebou oženit.

Tvůj syn Britannicus je i mým synem,“ opakuje jí po každé vášnivé milostné noci. Messalina se na jeho naléhání tváří dost netečně. Svým manželem ovšem pohrdá. „Je to slaboch,“ netají se svým názorem a v hlavě jí zraje šikovný plán, jak se ho zbavit.

Čeká jenom na den, kdy Claudius konečně odjede pryč. Sotva císař vytáhne paty z Říma a vypraví se do Ostie (přístav v ústí řeky Tibery asi 35 kilometrů jihozápadně od Říma), uspořádá Messalina se Siliem nákladný svatební obřad celému městu na odiv.

Touží po moci pro svého sedmiletého syna Britannika (41– 55 n. l.) a než chlapec dospěje, chce vládnout za něj. Římané nevědí, co se bude dít.

„Cladius je chabé mysli, ovládaný svojí ženou, na Messalinin rozkaz už bylo vykonáno mnoho poprav,“ špitají si v důvěrných rozhovorech, a ti nejodvážnější už reptají i veřejně.

Messalina po svatbě promění svůj palác v Palatiu v nevěstinec, kde probíhají sexuální orgie.

„Dokud herec Mnester dováděl v císařově ložnici, byla to sice hanba, ale do úplné zkázy bylo ještě daleko, teď však se urozený mladý muž (Silius – pozn. redakce) svým důstojným zevnějškem, duševní silou a nastávajícím konzulátem chystá dobýt vyšší cíle, neboť není tajné, co po takovém sňatku ještě zbývá,“ zmiňuje se Tacitus.

Udejte tu nenasytnou ženu!

Císařova slabost ale dává obyvatelům města naději, že když Messalinu veřejně obviní ze zhýralosti, dosáhnou u něho většího vlivu než ona.

Propuštěnec Kallistus (bývalý otrok, kterému jeho pán dal svobodu) a Claudiův první ministr Narcissus přemýšlejí, jak by Messalinu přiměli, aby se se Siliem rozešla. Obavy, aby je záletná císařovna nezničila, jsou ale nakonec silnější.

„Nebudeme si raději pálit prsty, kdo ví, jaká pohroma by z toho ještě pro nás mohla vzejít,“ přesvědčuje Kallistus Narcissa.

Ministr ovšem číhá na každou příležitost, jak zákeřnou ženu zničit, a přemluví ke spolupráci dvě Claudiovy oblíbené milostnice, Kalpurnii a Kleopatru. „Řekněte císaři, jaké nepřístojnosti se tu v jeho nepřítomnosti děly,“ ponouká obě k udání.

Slibuje jim za to dary i větší vliv. „Zapudí-li Claudius Messalinu, některá z vás může nastoupit na její místo,“ láká je. Claudius si nechá zavolat Kalpurnii a Kleopatru. Kalpurnia čeká, až budou sami tři a potom se vrhne císařovi k nohám.

„Drahý Claudie, tvá žena je odporná nevěrnice. Hned po tvém odjezdu se provdala za Silia,“ líčí mu nešťastně. Císař zrudne hněvem. „Je to pravda?“ obrátí se na opodál stojící Kleopatru. Ta jenom přikývne hlavou. „Okamžitě zavolejte Narcissa,“ rozkáže vladař.

„Jak je možné, že jsi mi nic neřekl?,“ oboří se na svého ministra rozzuřeně. „Claudie, odpusť mi, že jsem ti zatajil císařovniny milence. Ani teď nechci tvojí ženě vytýkat cizoložství.

A nemyslím si, že bys měl žádat zpátky dům a služebnictvo, které Messalina Siliovi darovala. Nech ho, ať si všeho užívá, ale manželku ať vydá a zruší svatební smlouvu,“ omlouvá se Narcissus.

Nejdřív bezpečnost, potom pomsta

„Nebo snad víš něco o tom, že jsi rozvedený? Sňatek Siliův s Messalinou viděl přece celý národ i senát a vojsko, a nebudeš-li rychle jednat, bude pánem města její manžel!“ rozohní se Narcissus. Šokovaného vládce tak konečně přinutí, aby jednal.

Císař rychle svolává své věrné. „Jsem ještě vůbec vládcem Říma?“ ptá se zmateně velitele pretoriánů (elitní vojenská jednotka střežící císaře) Lusia Gety. Geta odsouhlasí, že ano, ale dodá:

„Běžte nejdříve do římských kasáren a zajistěte si svoji bezpečnost, teprve potom myslete na pomstu.“ Císařovna se zatím oddává radovánkám. Ve svém paláci v Palatiu oslavuje vinobraní.

Víno teče proudem rovnou z lisů a ženy oblečené v drahých kožešinách divoce tančí jako Bakchantky. Messalina je královnou celé slavnosti. Prochází se ve vysokých střevících a pohazuje bohatou hřívou vlasů.

Doprovází ji Silius ověnčený břečťanem a oba poslouchají sbor zpívající nevázané opilecké písně. Do největší vřavy ale přicházejí poslové. „Claudius už všechno ví a touží po pomstě,“ oznamují rozjařené společnosti. Zábava ustává jako mávnutím proutku. Silius, vyděšený strachem, odchází na fórum plnit své úřední povinnosti.

Křik římských vojáků

I když události vzaly nečekaný obrat, Messalina se svého manžela nebojí a jede mu naproti do Ostie. Pobídne k tomu i obě jejich děti, Britannika a jeho sestru Octavii (39/40 – 64 n. l.):

„Spěchejte a obejměte svého otce.“ Vestálku Vibídii (kněžka v chrámu bohyně domácího krbu Vesty) prosí, aby se u císaře přimluvila za shovívavost. Všichni ale císařovnu opouštějí.

Na cestu se vypravuje povozem, ve kterém se vyváží odpad ze zahrad, jenom v doprovodu tří lidí. Vibídie císaře, který už od udavačů dostal seznam všech manželčiných chlípných kousků, přesvědčí, aby se mohla alespoň hájit. „Vyslechnu ji,“ slíbí.

V Siliově domě ovšem uvidí všechno, co cizoložník získal za odměnu a dostává další záchvat vzteku. Odchází do kasáren, kde promluví k vojsku. „Chceme jména viníků a přísný trest pro ně,“ zní potom Římem křik běsnících kohort (vojenské jednotky o 480 mužích).

Obhajoba jako divadlo

Chytit Silia a předvést ho před soudní tribunál netrvá dlouho. Hříšník se ani nepokusí o žádné vysvětlení. „Chci zemřít rychle,“ poprosí. Společně s ním jsou popraveni i Messalinin strážce Titius Proculus a další spoluviníci a milenci.

Nikdo se moc nebrání, jenom herec Mnester pojme svoji obhajobu jako divadlo. Roztrhne si šaty a volá na císaře: „Podívejte se na stopy mých ran. Vzpomeňte si na svá slova, která mne vydala napospas Messalininým rozkazům.

Někdo se provinil kvůli darům nebo většímu politickému vlivu, ale já jenom z nutnosti.“ Císař ale herce neušetří a odmítne i obhajobu římského jezdce Traula Montana, kterého si Messalina zavolala na jedinou noc a pak zapudila.

Císařovnu sice ovládaly divoké sexuální vášně, ale každého se brzy nasytila. Kdo ji nedokázal uspokojit, měl smůlu. Zatímco umírají římští muži spojení s císařovniným pučem, Messalina tráví čas v římských Lucullových zahradách.

Claudius, posilněný dobrým jídlem a vínem, přikazuje: „Řekněte té ubohé ženě, že se zítra může přijít hájit. Zajímalo by mne, proč se chovala tak hrozně.

Vlastně jsem nic netušil.“ Když si vzpomene na společné chvilky v ložnici, nejraději by jí všechno prominul. Narcissus je ale proti. Vyběhne z paláce a oznamuje: „Vladař poroučí popravit Messalinu.“ Vykonavatelem trestu se stává propuštěnec Euodes.

Messalinu najde v sadech v náručí její matky Lepidy (10 př. n. l. – 54). Doslechla se sice o dceřiných eskapádách, ale když je její dítě v nebezpečí, zapomíná na všechno špatné.

Smrt chlípné císařovny

„Napiš císaři a popros o milost,“ přesvědčuje ji Lepida mezi vzlyky. „Můj život skončil. Nikdy už nebudu tak šťastná jako se Siciliem. Vím, že je mrtvý,“ říká dcera s hlavou na matčiných prsou.

„Nečekej tedy na svého vraha a raději si sama zvol čestnou smrt,“ mění obratem názor Lepida. V tu chvíli ale do zahrady vtrhnou vojáci. K císařovně přichází Euodes, který dnes má za sebou už několik poprav. Ale že by měl zabít ženu?

„Císař rozkázal, že musíte zemřít,“ rozhodne. Podává jí dýku a raději se otočí zády. Messalina si ji přiloží k srdci, ale když má bodnout, ztrácí odvahu. Jeden z přihlížejících centurionů (velitel římské jednotky o síle 100 mužů), to nevydrží.

Vytrhne jí zbraň z rukou a rázně bodne. „Messalina je mrtvá,“ oznámí po chvíli Claudiovi poslové. Ten se ale nenechá rušit v hodování. Jenom se přiopile usměje, jakoby mu nedošlo, co se vlastně stalo a požádá o další pohár vína.

Teď, ani později nedá najevo vztek nebo smutek. Nedojme ho ani pohled na plačící děti Britannika a Octavii. Když senát navrhne, aby byly sochy i jméno mrtvé císařovny odstraněny ze soukromých i veřejných prostor, okamžitě souhlasí.

Musí přece rychle zapomenout… Místo po jeho boku ale nezůstane dlouho prázdné. Už v roce 49 n. l. se jeho čtvrtou manželkou stává Agrippina (15 – 59 n. l.).