Sporák se na vás směje od ucha k uchu, koš na odpadky vydadá pěkně naštvaně! Dům naproti v ulici usíná, chleba s máslem se tváří jako vaše babička a z nebe na vás hledí Einstein. Ale klid, všechno je v pořádku!

Pokud podobné věci vidíte také, rozhodně jste se nezbláznili a čtěte dál. Jedná se o naprosto běžný jev zvaný pareidolie. Zvláštní slovo pochází z řečtiny:

„para“ znamená falešný, „eidolon“ je zdrobnělina od slova„eidos“, jehož význam je vzhled, tvar či podoba.

Něco tedy vidíme špatně, jinak než to ve skutečnosti je, ale přesto to není klasický optický klam. V případně pareidolie jsme si totiž dobře vědomi, že jde o iluzi.

Lidské postavy či tváře často vidíme v mracích, kmenech stromů, kamenech či skalách, ale v i na věcech běžné potřeby. A nemusíme je jen vidět, týká se to i sluchu. Proč myslíte, že třeba křepelka volá:

„Pět peněz!“ nebo že když vržou dveře, máme pocit, že někdo zívá? Vlastně je celý svět díky pareidolii zábavnější. Nebo naopak příliš složitý?

Tvář, která není tváří

Když nám v roce 1976 pošle sonda Viking 1 rozmazaný snímek marsovské oblasti Cydonia, všichni jsou v šoku. Co tam dělá ta obrovská lidská tvář lemovaná vlasy?

„Vypadá to jako Sfinga v Gíze,“ tvrdí novinář Richard Hoagland (*1975) a spřádá hned teorii o dávné vyspělé civilizaci, která zvládla doletět na Mars a zpět a potom zanikla.

Nebo sem přicestovaly bytosti z jiné části Galaxie, na Marsu postavili pomník a Zem pak přinesly život?

Přestože veškeré zbytky fantazie utne sonda Mars Express v roce 2006, když jasně zachytí namísto tváře zvětralé přírodní útvary, podstata zůstává stejná.

Paredolie zkrátka dokáže být opravdu přesvědčivá, což dokazuje třeba i známý příběh ženy z Miami, která opečený toast připomínající Ježíše Krista prodá na internetu asi za tři čtvrtě milionu korun.

Stejný jev dokáže pobláznit poetické duše třeba při věštění z kávové sedliny. Nebo na Vánoce, když odléváme olovo.

Co se děje v mozku?

Někteří pareidolii spojují s evolucí. Děje se nám zkrátka proto, že jsme sociální bytosti.

Už novorozenci se učí nejprve rozeznávat obličeje od jiných objektů, naši předci se zas museli naučit číst různé výrazy ve tvářích a reagovat na ně, aby dokázali mezi ostatními vůbec přežít.

Vše ale může být dáno také tím, že mozek prostě ve všem hledá smysl! Obecně se tomu říká apofenie a skvěle se to hodí například psychologům.

Třeba s pareidolií související Rorschachův test inkoustových skvrn – člověk má za úkol popsat, co v náhodně vzniklých flecích vidí, a terapeut tak díky tomu leccos pozná o jeho osobnosti.

Falešné jako pravé

Nad skutečnou podstatou pareidolie se však bádá dodnes.

Podle neurovědce Colina Palmera z univerzity Novém Jižním Walesu především nejde jen o přidělování lidských podob neživým věcem, ale také o schopnost z oněch předmětů číst různé sociální informace, výrazy a emoce. Děje se při tom v mozku to samé, jako když si prohlížíme obličeje skutečné?

Při pozorování tváří nám k rozeznávání výrazů slouží určité seskupení neuronů, které však snadno podlehnou tzv. senzorické adaptaci. Tedy upravují si čtení podle situace, kterou viděly předtím. A Palmerův tým tedy na mozek vyzkouší jakýsi chyták.

60 dobrovolníkům nejprve ukazuje obrázky neživých věcí, tašek, krabic či kulečníkových koulí, které připomínají obličeje a jejichž „pohledy“ směřují doleva. Po chvíli následují obrázky opravdových lidských tváří hledících přímo.

A co se stane? Dopředu směřující pohledy se drtivé většině testujících za pár okamžiků stočí doleva! Protože doleva se dívaly předměty předtím. A protože tedy náš mozek mezi skutečností a iluzí v tomto případě rozdíly nedělá.