Už čtvrtý den po svém zvolení v březnu 1939 nechává nový papež Pius XII. poslat Hitlerovi prohlášení, ve kterém ho ujišťuje, že „jsme i nadále oddáni duchovnímu blahu německého lidu svěřenému Vašemu vedení“.

Do Vatikánu na oplátku putuje „nejvřelejší blahopřání od Vůdce a vlády“. „Proč po tom všem, co se v Německu děje, ještě udržujete s tou zemí diplomatické styky?

Jak si vás německý velvyslanec vůbec dovolí žádat o audienci?“ kroutí nechápavě hlavou někteří kardinálové nad počínáním nového papeže. „Musím se k Hitlerovi chovat přátelsky,“ namítá Pius XII. (1876–1958).

„Bylo by jednoduché odmítnout jednání. Ale víte, jaké ústupky by nás stálo rozhovory znovu navázat?“ odporuje jim papež. Věří, že u jednacího stolu dokáže víc, než kdyby nacistický režim jednoduše odsoudil.

Když vidí, jak se nad Evropou stahují válečná mračna, snaží se zorganizovat mírovou konferenci ve své režii. V okamžiku, kdy Hitler v březnu 1939 požaduje volný koridor do polského města Gdaňsku, vycítí příležitost, jak zasáhnout do dění.

„Polsko by se mohlo podvolit požadavku Německa,“ předpokládá Pius XII. Sází na svůj vliv u silně věřících Poláků, a když má volit mezi mírem a válkou, je ochoten prostor kolem Gdaňsku obětovat.

Rozhodné slovo chybí

„Pokud se Polsko uklidní a bude mlčet, aniž by prozatím v nějakém bodě ustoupilo, nebude záminka pro válku,“ vzkazuje však do Vatikánu berlínský nuncius Cesare Orsenigo (1873–1946) po jednání s Hitlerem.

Pius XII. proto od své myšlenky uspořádat konferenci ustupuje. Když 1. září 1939 Hitler napadá Polsko, Svatý otec opět mlčí.

21. září 1939 přijme sice polského velvyslance ve Vatikánu kardinála Augusta Hlonda (1881–1948), vyslechne ho, ale otevřeně nevysloví Polsku žádnou podporu. Nespokojenost s jeho opatrnou politikou v Evropě narůstá.

Ozývají se protihitlerovsky naladěné mocnosti. Francouzský ministerský předseda Édouard Daladier (1884–1970) tvrdí v telegramu francouzskému velvyslanci ve Vatikánu, že papežovo mlčení znamená souhlas se zločiny třetí říše.

Hlava církve se k dění vyjádří až 20. října 1939 encyklikou, papežským listem určeným věřícím po celém světě, nazvanou Temnota nad Zemí. I v ní ovšem pečlivě volí slova. Ani Francie ani Velká Británie se přes veškerou snahu rozhodného slova od papeže nedočkají.

Jakmile Hitler 22. června 1941 napadá Sovětský svaz, Stalin (1878–1953) se zařazuje po bok Velké Británie a Francie.

Podporou spojenců a otevřeného odsouzení Hitlera by se tak nyní ale papež dostal do situace, kdy by mohl mlčky tolerovat zločiny komunismu, a to mu není po chuti. Přesto momentálně vnímá nacismus jako větší ohrožení.

Nehodlá tolerovat ani komunismus

„Nebezpečí komunismu existuje, ale v této době je nebezpečí nacismu vážnější.

Chtějí zničit církev, rozšlápnout ji jako žábu,“ svěřuje se jednomu z jezuitů v roce 1942. V uších mu nejspíš ještě zní Hitlerovo prohlášení z prosince 1941: „Válka skončí a já považuji za svůj poslední úkol skoncovat s problémem církve.

Teprve pak bude německý národ v naprostém bezpečí.“ I když má Pius XII. zprávy o „konečném řešení“ židovské otázky, k velké nelibosti spojenců mlčí.

Navzdory tomu, že seřadiště, odkud římští Židé putují do koncentračních táborů, se nachází hned za vatikánskými zdmi.

Teprve 24. prosince 1942 přednese rozhlasový projev, ve kterém mluví o „stovkách a tisících, kteří bez vlastní viny, někdy pouze pro svoji národní nebo rasovou příslušnost, jsou odsouzeni k smrti nebo postupnému vyhlazení“.

Otevřenému odsouzení nacismu se ale opět šikovně vyhýbá. Ačkoli vraždění Židů Pius XII. nikdy veřejně neodsoudil, někteří židovští autoři uvádějí, že díky obratné zákulisní diplomacii se mu podařilo zachránit několik tisíc životů.

Židovský diplomat Pinchas Lapide (1922–1997) mluví dokonce o 850 000 Židů.