Na širokou pláň kolem Skály zákonů Lögbergu se postupně trousí nejvýznamnější islandští velmoži. V patách mají davy zvědavců. Je léto roku 1000. Brzy začne pravidelné parlamentní zasedání.

Probíhá jenom jednou do roka, a proto všichni hoří nedočkavostí, o čem se tentokrát bude jednat.

Schůze se koná desátý letní čtvrtek roku 1000. Vikingové léto počítají už od poloviny dubna, proto termín vychází na konec června.

Na pláni Thingvellir (Sněmovní louka –pozn. red.) vzdálené  asi 40 km od dnešní islandské metropole Reykjavik to šumí lidskými hlasy.

 Zasedání Althingu, nejstaršího parlamentu na světě, které se pravidelně koná už od roku 930, se i tentokrát účastní zástupci krajů z celé země. Islanďané se inspirují lokálními sněmy v Norsku.

Nejdůležitější součástí Althingu se stává lögretta, soudní a zákonodárná rada, kterou tvoří 144 až 147 členů. Celkem 39 godiů (volených náčelníků) a dále svobodní sedláci. Předseda parlamentu už má dost planých debat a chce začít jednat k věci.

Schůze se stává turistickou atrakcí

 „Ticho! Prosím o klid,“ volá proto na diskutující z pódia. Nemá chuť překřikovat jejich hlasy. Právě on má na starosti řízení celého zasedání a vyhlašuje také platnost zákonů. Musí být vzdělaný, umět číst a psát, znát právní předpisy a mít skvělou paměť.

Zákony totiž přednáší zpaměti. Tentokrát je na pořadu dne obzvlášť důležité rozhodnutí. Jedná se o nové křesťanské víře. Diskuse je dlouhá a končí jejím schválením.

„V roce 1000 přijali Islanďané křesťanství, a to způsobem v tehdejším světě naprosto odlišným, totiž rozhodnutím Althingu,“ píše současný český autor Otto Zwettler. Jakmile mají poslanci odhlasováno, i se svým doprovodem se jdou bavit.

Zasedání je pro všechny turistickou atrakcí. Za členy parlamentu sem táhnou i jejich příznivci, některým ze vzdálenějších koutů ostrova cesta trvá i dlouhých sedmnáct dní.

Medovinu prokládají mlékem

Vikingové si vyprávějí nejnovější zážitky, hrají hry, diskutují. „Zapijeme to medovinou,“ shodnou se dva velmožové, kteří mají podobné názory a po hlasování právě navázali přátelství. Medovina teče proudem i během zasedání.

Milují ji nejenom muži, ale i ženy a starší děti. Ti nejzdatnější pijáci jí podle rukopisů zvládnou klidně i pět šest litrů denně.

Opici ale nemají, střídají to prý s poháry kyselého mléka. „Máš nádherné šaty,“ pochválí poslancova žena své přítelkyni její dlouhou brokátovou róbu.

V prvních dobách po vzniku parlamentu Islanďané získávají drahé látky obchodem s Nory a zasedání tak platí i za módní přehlídku. Ženy mají často dlouhé nákladné šaty, muži zdobené kabátce, přilby a stříbrné opasky.

Rvačka o míč

Kromě předvádění módních kreací si ale v přestávkách mezi jednáními parlamentu stihnou lidé i předvést různé své výrobky. Mistři svého řemesla sem vozí svá nejlepší díla. „Dobrý meč,“ ocení muž kovářovu práci.

Železo je nejenom dokonale opracované, ale dokonce i ozdobené stříbrnými ornamenty. S mečem se tu ale nebude obchodovat. Kováři si jenom vyměňují zkušenosti, jak si poradit s tak složitým výrobkem. Po debatě nastává čas na hru.

Nejoblíbenější je knattleikr, předchůdce dnešní kopané. Ságy například popisují, když si mezi sebou kopali jistý Thorgrim a Gísli.

Gísli sebere Thorgrimovi míč a ten se na Gísliho vrhne tak, až „sedřel mu kůži z kolen a kotníků a z nosu mu prýštila krev.“ Když se zástupci islandského parlamentu v roce 1000 rozcházejí, nově schválená víra se začíná šířit jejich zemí.

Obejde se to bez násilností a odporu, což je ve středověké Evropě něco docela výjimečného.