Zločinec může utéct, svědci si nemusí nic pamatovat a pachatelova pistole skončí schovaná někde v temné zásuvce. Jenže vystřelená střela někdy prozradí víc, než by její majitel čekal.

Kriminalisté postupně zjišťují, že kovový projektil si z hlavně odnáší mikroskopické stopy. Rodí se forenzní balistika, obor, v němž se i nepatrná rýha může stát důležitým svědkem.

Na konci 19. století se kriminalistika učí využívat důkazy, které lidské oko sotva postřehne. Významný objev přitom vychází z konstrukce samotné zbraně.

Uvnitř hlavně mnoha pistolí a pušek se nacházejí spirálovité drážky, které roztočí střelu a pomáhají jí udržet stabilní let. Při průchodu hlavní se do povrchu střely otiskují jemné rýhy.

K nim se přidávají drobné nepravidelnosti vzniklé při výrobě i používání zbraně.

Podobně zanechávají stopy na nábojnici úderník, závěr nebo vytahovač. Každá zbraň tak může vytvořit charakteristickou kombinaci znaků. Nejde ovšem o dokonale čitelný podpis s vyraženým jménem pachatele.

Střela se může deformovat, její povrch poškodit a některé stopy se mohou podobat těm z jiné zbraně. Přesto kriminalisté získávají nový způsob, jak propojit nález z místa činu s konkrétním podezřelým.

Když dva mikroskopy spojí síly

Zásadní pokrok přichází na počátku 20. století, kdy se odborníci učí porovnávat střely pod mikroskopem.

Americký kriminalista Calvin Goddard (1891-1955) a jeho spolupracovník Philip Gravelle pomáhají ve dvacátých letech prosadit srovnávací mikroskop pro identifikaci střel a nábojnic. Jeho kouzlo spočívá v jednoduchém nápadu:

odborník vidí oba vzorky současně vedle sebe, místo aby si musel pamatovat detaily prvního a pak je lovil v druhém. V roce 1929 se Goddard dostává do centra pozornosti při vyšetřování masakru na Den svatého Valentýna v Chicagu, při němž umírá sedm mužů.

Porovnávání střel a zbraní pomáhá vyšetřovatelům propojit důkazy s nalezenými samopaly.

Případ se sice nedostává k soudnímu procesu, který by prokázal Al Caponeho odpovědnost, ale veřejnost si začíná všímat, že mikroskop může mít v kriminalistice větší cenu než dlouhý výslech.

Střela není detektor lži

S rozvojem oboru se balistika stává důležitou součástí kriminalistických laboratoří. Odborníci zajišťují střely i nábojnice, z podezřelé zbraně získávají zkušební výstřely a následně porovnávají mikroskopické stopy.

Dnes jim pomáhají také digitální snímky a počítačové systémy, které vyhledávají podobnosti v rozsáhlých databázích. Ani nejmodernější technologie ale neznamenají, že každá střela bezpečně ukáže na jedinou zbraň.

Různé kusy mohou nést podobné výrobní stopy, důkazy bývají poškozené a závěr stále závisí na kvalitě vzorků i odborném posouzení. Právě proto se vědci snaží metody zpřesňovat a měřit také pravděpodobnost chyb.

Střela tedy sice neumí lhát ani mluvit, ale rozhodně je důležitým svědkem. Kriminalista, který ji zkoumá, musí umět rozlišit, co skutečně vypovídá a co si do jejích stop pouze domýšlí.