Uličkou pražského Starého města si to jednoho letního dne roku 1916 rázuje listonoš v uniformě. Za oknem se pohne záclona. „Mami pošta,“ vykřikne dívka Marie. Za chvíli za ní klapnou dveře a vyběhne ven na ulici. „Nemáte pro mne něco?“ volá na něj dychtivě.
Je to už více než dva měsíce, co Marii naposledy přišel lístek od jejího snoubence Václava, který bojuje kdesi na italské frontě. Kdy se vrátí? Kdy skončí to krveprolití? Žije ještě vůbec? Příliš mnoho otázek a žádná odpověď. Při té poslední se jí zatají dech.
Na něco takového nemůže ani pomyslet! Pošťák ji chvílí napíná a potom sáhne do brašny. Z jejích útrob vytáhne růžovou kartičku. „Narůžovělými lístky zprostředkuje se styk vojínů s domovinou. Jsou to lístky polní pošty.
Polní pošta slouží však také k dopravě zásilek služebních, jimiž podporují se válečné úkoly, zprostředkující styk mezi jednotlivými oddíly armády,“ píše současný filatelista Pavel Lukavský.
Nejdůležitější číslo
Vojenská polní pošta ve většině zemí vzniká v 17. století, tedy ve stejném období jako moderní civilní pošta. Vojáci ale teď během 1. světové války fasují dopisnice polní pošty zdarma.
Kartičky jsou osvobozeny od poštovného, což platí i pro korespondenci ze zázemí posílanou vojákům. Jde o úlitbu tomu, aby měli bojovníci a rodiny alespoň nějaké spojení. Napsat na bojiště nebo z něj ale není tak jednouché.
Všechno se točí kolem přesného čísla polní pošty. V obrovském množství zásilek totiž není v lidských silách zaměstnanců pošty, aby tato čísla zjišťovali.
Chybí-li číslo, má to podle Lukavského „často za následek, že lístek polní pošty přijde zpět s poznámkou nedoručeno neb neznám a taková poznámka, jak jest přirozeno, může znepokojit na nejvyšší míru odesílatele.“ Může to znamenat, že lístek zabloudil, i to že jeho adresát už nežije.
Pozorné oko cenzora
Marie se uklidní. Na lístku s černým kulatým razítkem s číslem polní pošty (rakousko-uherská jich má až 1200) Václav píše, že je v pořádku a všechny pozdravuje. Detaily o tom, kolik kamarádů už padlo, si nechává pro sebe, stejně nic prozradit nesmí.
Modré nebo červené řádkové razítko vojenského útvaru, u kterého slouží, a ještě razítko do třetice nebo poznámka cenzury svědčí o tom, že Marie není jediným čtenářem lístku.
Vzkaz pečlivě prostudovalo i bedlivé oko cenzora, kterému neujde žádná zásilka mířící z fronty domů. Ručí za to, že z bojiště neunikne žádná informace, která by nepříteli pomohla k vítězství… Lístky od vojáků také nesmějí přijímat civilní pošty. I proto se odlišují růžovou barvou.
Přilepšení penězi nebo balíčkem
„Pošlu Vaškovi balíček,“ vykřikne Marie na matku, která jenom vzdychne. Celá rodina si musí utrhovat od úst, ale nemá to srdce odmítnout dceřino přání.
Kromě poslaných lístků mohou blízcí svým vojákům na bojišti i finančně přilepšit a poslat částku až do 1000 korun (za ni se tenkrát dá pořídit hektar zemědělské půdy).
Jenže většina lidí obrací každou korunu, proto v úvahu přibývá spíš druhá možnost platná od 20. září 1914. Na bojiště díky ní putují soukromé balíčky do 10 kg o maximálních rozměrech 80 x 80 x 80 cm.
Musí být ale zabaleny do voskovaného plátna nebo uloženy v dřevěné krabici a poštovní úřad musí přesně vědět, co obsahují, jinak je nepřijme. V pruhu voskovaného plátna tentokrát skončí velká vzácnost – vysušený salám, který má šanci přestát dlouhou cestu a frontě zaplnit nejenom Václavův hladový žaludek.
