V jednom z vídeňských nevěstinců v pověstné čtvrti Spittelberg dojde jednoho dne roku 1778 k veliké strkanici. „Nestydíte se říkat si o tolik peněz?“ vyčítá zámožně oblečený host lehké děvě. „To je moje obvyklá taxa,“ brání se srdnatě děvče.

Nedorozumění si všimne bordelmamá a chystá se zakročit ve prospěch svojí svěřenkyně. „Koukejte zaplatit. Když nemáte na děvku, nechoďte sem,“ okřikne nenápadně, ale dobře oblečeného muže, který si užil s jejími děvčaty a teď se nemá k placení.

Měšťan ale trvá na svém: „Nic nedostanete. Je to moc drahé.“ Bordelmamá po chvíli dohadování dojde trpělivost. Vidí, že z tohohle hosta nic nekápne. „Ven,“ chytne ho za límec nákladného kabátu a vleče směrem ke dveřím.

Nemilosrdně ho vyhodí na ulici. „Už se sem nikdy nevracejte,“ volá za ním ještě rozčileně.

Proměna ve svůdníka

„To jste neměla dělat. Víte, kdo to byl? Sám císař! Chodí si sem užívat na zapřenou,“ šeptne kdosi bordelmamá. „Císař necísař, platit se musí. Jinak ať se tu ani neukazuje,“ odvětí ale nespokojeně žena.

Připomínkou slavné historky se stane text, který stojí v podloubí uvnitř restaurace v dnešní vídeňské uličce Johanna Gutenberga číslo 13: „Obloukem této brány vyletěl císař Josef II.“ Vždycky ale takový nebýval.

„Egyptský Josef,“ přezdívají v mládí u dvora budoucímu císaři Josefovi II. (1741–1790). Přirovnáním k příběhu sluhy z biblického Starého zákona, který uteče před nástrahami půvabné manželky boháče Putifara narážejí na jeho stydlivost.

Za proměnu Josefa II. ve svůdníka stojí žena jeho srdce.

Nenaplněné manželství

Když se v říjnu roku 1760 poprvé setká se svojí budoucí ženou Isabelou Parmskou (1741–1763), tehdy devatenáctiletá krasavice ho naprosto okouzlí. Je nadšený, jeho žena už mnohem méně. Muž je podle jejího vyjádření „neužitečné zvíře, samolibý mocichtivý hlupák.

“ Josefovu náklonnost Isabela neopětuje. Mnohem více citů v ní vzbuzuje švagrová Marie Kristině (1742–1789). Lístky, které jí píše, svědčí podle rakouského historika Friedricha Weissensteinera (*1927) jednoznačně o lesbických citech.

Císař ovšem trpí chladem své ženy. Ještě horší situace ale nastane po druhém sňatku s Marií Josefou Bavorskou (1739‒1767). I když uznává, že Marie je žena mimořádných charakterových vlastností, cítí k ní fyzický odpor.

Jejich manželství proto zůstane nenaplněné. Už během jejího života začne v polovině 60. let 18. století inkognito navštěvovat vídeňské vykřičené domy, kde uspokojuje svůj chtíč.

Třetí sňatek odmítne

„Pokoušel jsem to vyřešit tak, že jsem běhal za veřejnými děvčaty, i když to ponižuje ducha císařského majestátu,“ přiznává Josef II. v jednom ze svých dopisů, že je v klikatých uličkách čtvrti s nepříliš dobrou pověstí častým hostem.

Vykřičené domy ho spíš odpuzují, ale jinou možnost nemá. Po manželčině smrti v uspokojování sexuálních potřeb v nevěstincích pokračuje už jako vdovec, a to i k velké nelibosti své matky Marie Terezie (1717‒1780), která naopak proti nevěstincům ostře vystupuje.

Ženy provozující nestarší řemeslo na rozdíl od svého syna nemá v lásce a neváhá je vypovědět z Vídně do Banátu a Temešváru. Potřetí se ženit rázně odmítne. „Ženská společnost je pro rozumného muže natrvalo nesnesitelná!“ prohlašuje dokonce.