Výrazem „smolaři“ dnes označujeme lidi, kterým se věci moc nedaří. Ale co tento pojem znamenal dříve? Souvisel s pryskyřicí, kterou nejhojněji produkují borovice.

Bez ní by kdysi nevznikly majestátní lodě, války by vypadaly jinak a také by se hůře léčily mnohé neduhy. A co má společného s asfaltem?

Když se v lese přiblížíte k jehličnanům, můžete ucítit zvláštní vůni. Vychází z lepkavé látky, která vytéká z poraněného kmene. Kdysi lidé věřili, že právě v ní je síla stromu. Smola také patří k nejstarším surovinám, s nimiž lidstvo pracovalo.

Poklad z hlubin lesa

Chrání stromy před infekcí, hmyzem a vysycháním. Dá se říct, že je to přírodní obvaz, který si vytvářejí samy. Obsahuje terpeny a další aromatické látky, které smole dávají typickou vůni, připomínající procházku v lese, vůni kadidla nebo balzámů.

Vysycháním se mění na tvrdou pryskyřici. Už pravěcí lovci ji používají jako přírodní lepidlo: spojují s její pomocí kamenné hroty s dřevěnými násadami a utěsňují nádoby i čluny. Když se smola zahřeje, změkne, když vychladne, ztvrdne jako sklo.

Z malých ohňů pravěkých táborů se tak zrodí první „chemie“: vědomé využití pryskyřice. Ve starověku se smola stává cenným zbožím. Féničané, mistři lodního stavitelství, s ní chrání trupy svých lodí před mořskou vodou i hnilobou.

Řekové i Římané ji používají nejen na lodě, ale i k utěsnění nádob s vínem či olivovým olejem.

Zlaté časy smolařů

Smola se uplatňuje také ve válečnictví. Právě z ní se totiž vyrábějí slavné „řecké ohně“, zápalné směsi, které jsou postrachem antických flotil.

Tahle lesní hmota tedy pomáhá nejen tvořit, ale i ničit. Ve středověku je téměř všudypřítomná – od dílen po lazebnictví.

Klášterní léčitelé z ní připravují masti proti zánětům a kožním chorobám, smolné koule se používají k dezinfekci ran i k zahánění zlých duchů. V řemeslné výrobě smola slouží jako přísada do svíček, laků či lepidel a smolné pochodně osvětlují hrady i tržiště.

Má však i temnější stránku: v časech válek se vaří v kotlích na hradbách, připravena na obléhání. Hořící smolné šípy i sudy jsou tehdy postrachem útočníků. Zatímco města rostou a technologie se zdokonalují, v lesích se objevuje zvláštní řemeslnická kasta.

Jsou to smolaři, kteří stromy bohaté na pryskyřici, především borovice, nejprve „poraní“ záseky, aby z kmene začala vytékat smola. Tu pak sbírají do nádob a vaří v malých pecích v lese, takzvaných smolárnách.

Průmyslová revoluce a nová éra pryskyřice

Z jednoho stromu se dá získat jen pár litrů ročně, proto je smola cenná. V 18. a 19. století se stává důležitou surovinou pro rozvíjející se chemický průmysl.

Získával se z ní terpentýn, což je bezbarvá, silně aromatická kapalina, která se používá k ředění barev, výrobě laků či léků. Smola postupně proniká i do městského života, protože se stává součástí asfaltu, pokrývajícího první moderní silnice.

Látka, jejíž vůně kdysi patřila výhradně lesu, se tak mění v základ moderního průmyslu. V posledních letech se smola do našich životů vrací, tentokrát už ne jako surovina těžkého průmyslu, ale jako symbol návratu k přírodě.

Používá se v přírodní kosmetice, ve svíčkách i jako kadidlo v domácnostech. Lidé znovu objevují i její léčivé účinky, pomáhá nám při bolestech svalů, dezinfikuje drobné rány, uklidňuje dýchací cesty.

Na adventních trzích nebo v lesních dílnách ji často poznáte po vůni: teplé, pryskyřičné a trochu kouřové.