„Byla to úžasná a hluboce milující manželka, která se dokázala vyrovnat s Churchillovým impulsivním a panovačným chováním a jeho zvyky,“ říká současný britský historik Patrick Delaforce o Clementine Churchillové.

S Winstonem to přitom neměla jednoduché.

„Nemám ráda lidi, kteří ve mně vyvolávají dojem, jako kdybych někde nebyla přítomna,“ prohlašuje o Winstonovi Churchillovi (1874–1965) aristokratka Diana Listerová (1893–1983), pozdější lady Westmorlandová.

Rozčiluje ji, že Churchill, vnuk 7. vévody z Malborough (1822–1883), není ochoten vést zdvořilou konverzaci podle britských zvyklostí. Je ironický, jízlivý.

Některým ženám zkrátka vadí, když si z nich někdo střílí a všechno se netočí kolem nich… Mladý Winston ale má ženy rád a líbí se mu. První lásku potkává v indickém Sikandrábádu, kam ho zavádí vojenská služba.

S Pamelou Plowdenovou (1874–1971), dcerou zdejšího zástupce britské vlády, jezdí na slonu, večeří u jejích rodičů. Když ji v roce 1898 v dopise ujišťuje, že ji miluje, chybí tomu ale vášeň. „Ještě se nemusím vázat,“ myslí si.

Jejich cesty se rozejdou, přesto se později budou potkávat a dopisovat si, i když je Pamela vdaná a Winston ženatý. Je za tím ale pouhé přátelství. „Když se s Winstonem poprvé setkáte, okamžitě vidíte všechny jeho chyby.

Zbytek života strávíte obdivováním jeho ctností,“ tvrdí Pamela, která skvěle zvládá roli přítelkyně, se kterou se muž nenudí.

Tchyni se vyhýbá

Winston si nakonec v srpnu roku 1908 vezme Clementine Hozierovou (1885–1977). Věří, že se z jeho matky Jennie (1854–1921) a manželky stanou přítelkyně, vždyť Jennie se přátelí i s Blanche Hozierovou, matkou Clementine.

Jenže k tomu nikdy nedojde. Snacha se tchyni vyhýbá, jejími radami se neřídí, cítí se v její společnosti nepříjemně. Politik s úspěšně nastartovanou kariérou také vidí, že manželčin klid je jenom povrchní slupkou.

Ve skutečnosti dokáže pěkně vybouchnout a svůj hněv dát najevo. Clementine je rozčarovaná tím, jak velkou úlohu v životě jejího muže hraje práce a mužská společnost.

Přijímá vítězství i pády

Na některé věci má Clementine odlišný názor než její manžel a nenechá se přesvědčit o opaku. Otevřeně třeba sympatizuje s hnutím sufražetek, bojovnic za volební právo žen.

Vadí jí, že politiku může v zákulisí přes své manžely ovlivňovat jenom hrstka žen ve vyšším postavení. „Zacházení s ženami ve věznicích je otřesné,“ namítá před manželem, když slyší zprávy o tom, jak sufražetky násilím krmí při hladovce.

Vzhledem k tomu, že se Winston roku 1910 stává ministrem vnitra, je ale navenek loajální a mlčí. Chápe, že povinností manželky ministra je respektovat jeho politické názory.

Dekorum zachovává i později, když roku 1911 Churchill nastupuje do funkce jako první lord admirality. Přijímá zkrátka jeho kariéru i se všemi vítězstvími a pády. Vyrovnává se i s tím, když je její muž v roce 1915 odvolán z funkce prvního lorda.

Svoji ženskou seberealizaci Clementine zatím nachází v práci ve výboru muničních továren.

Osamění v sídle premiérů

Na svět přivádí děti Dianu (1909–1963), Randolpha (1911–1968), Sarah (1914–1982), Marigold (1918–1921) a Mary (1922–2014).

Často se cítí osamělá, zejména během druhé světové války, když v letech 1940–1945 její manžel zastává funkci premiéra. Clementine se tehdy hodně sbližuje se svojí snachou Pamelou (1920–1997).

S manželem se potkává hlavně ve společnosti, chvilek o samotě je málo. Stýká se s ministry, generály a jejich manželkami, ale k málokomu z nich cítí opravdové přátelství. Nejásá, když se v roce 1951 stává Winston podruhé premiérem.

Věřila, že už se do sídla britských ministerských předsedů na Downing Street číslo 10 nikdy nevrátí. Oba už mají zdravotní potíže a Clementine by nejraději strávila zbytek života v poklidu. I tentokrát ale zůstane svému muži věrně po boku.

Kočička a prasátko

Po celý život si Clementine a Winston píšou dopisy, z nichž je cítit oboustranná úcta a náklonnost. Ona se v nich podepisuje jako Cat (Kočička) a on Pig (Prasátko). „Ach miláčku, tolik myslím na Tebe a na to, jak jsi obohatil můj život.

Milovala jsem a miluji Tě velice, ale přála bych si, abych Ti byla bývala zábavnější manželkou,“ adresuje mu roku 1935 vyznání po dlouhých 27 letech manželství.

„Můj miláčku Klemmie, v dopise jsi napsala několik slov, která jsou mi nesmírně drahá, o tom, že jsem obohatil Tvůj život. Ani Ti nedovedu vyjádřit, jak mne to potěšilo, protože mám neustále zdrcující pocit, že jsem zavázán já Tobě,“ odpovídá Winston.

Vydrží to spolu dlouhých 57 let – Winston umírá roku 1965, Clementine o 12 let později.