Mrtvola muže, vyzvednutá z vykopaného hrobu, se nadme a hrozivě zařve. Když ji kopáči hodí na vůz, stáhne nohy k sobě, jakoby chtěla seskočit dolů. Lidé, shromáždění kolem s děsem v očích zírají, co se to vlastně děje. Jenže podivným úkazům zdaleka není konec…
Vůz s mrtvolou dokodrcá k rozhořívající se hranici. „Hoďte ho na oheň, rychle,“ vykřikne někdo z davu. Už má dost hrůzyplné podívané. Jenže v okamžiku, kdy už muži ostatky kladou na oheň, někdo z přihlížejících popadne hůl a píchne do nich.
Z dávno pohřbeného těla, dlouho ležícího v zemi, k překvapení všech přítomných vytéká krev… Teprve když se ohořelé tělo rozpadne v prach, podivné úkazy konečně přestanou a všichni si oddychnou.
Upálení vraždícího pastýře
Nějak podobně zřejmě mohlo vypadat upálení těla vraždícího pastýře Myslaty. „V Čechách, sotva míli od Kadaně ve vsi řečené Blov zemřel jakýsi pastýř Myslata.
Ten každou noc vstával, obcházel všechny vesnice v okolí, strašil lidi, vraždil a mluvil nesrozumitelným jazykem,“ zmiňuje se Neplachova kronika z doby vlády římského císaře Karla IV. (1316–1378).
Ze zemřelých vytéká krev
Už staří Slované věřili, že lidé, kteří škodili svým bližním, pohybovali se na okraji společnosti, něčím se nápadně lišili od ostatních, nebo takoví, jež zemřeli udušením či utopením, případně spáchali sebevraždu, se mohou vracet do našeho světa a působit problémy pozůstalým.
Nazývali je upíry nebo vampýry, a aby zabránili jejich posmrtnému řádění, činili s jejich mrtvým tělem určité kroky zabraňující jejich návratu mezi žijící lidi.
Rozumní lidé nepíšou báchorky
Přitom určitě nešlo o nějaké báchorky, autor zmíněné kroniky benediktin Václav Neplach (1322–1371) patří ve své době mezi nejproslulejší vzdělance, studoval totiž přímo na proslulé boloňské univerzitě a sám Karel IV. naplno využívá jeho schopnosti, když ho pověřuje nejrůznějšími diplomatickými úkoly.
Neplach císaře doprovází i v roce 1355 na korunovaci do Říma. Není proto pravděpodobné, že by si podobné historky vymýšlel, muselo jít o racionálně myslícího člověka.