Většina z nás bere gumu jako naprostou samozřejmost. Ať už je to malý kousek na konci tužky, nebo velká bílá guma na stůl. Ale málokdo se zamyslí nad tím, že to není tak dávno, co lidé k mazání používali chleba. Ano, slyšíte správně. Kousek pečiva.
Až v 18. století se k nám dostal kaučuk. A teprve v 19. století se z něj stala guma, jak ji známe dnes. Je to příběh plný omylů, náhod a geniality, který ukazuje, jak se z naprosto obyčejné věci stane nezbytný pomocník.
Od chvíle, kdy lidé začali psát, existovala i potřeba chyby opravit. Ve starověku používali Řekové a Římané voskové tabulky, ze kterých se dalo psát a mazat donekonečna.
Ve středověku se písaři spoléhali na kousky pískovce nebo pemzy, které dokázaly smazat inkoust i předchůdce tužky, olověné a stříbrné tyčinky. Bylo to ovšem drsné k papíru. V Japonsku se k mazání používal chleba. To bylo k papíru šetrnější.
Tuto metodu si Evropa oblíbila až od poloviny 17. století, kdy se začaly používat grafitové tužky. Stačilo vzít kousek chleba, sežmoulat ho do kuličky a můžete mazat.
Až v roce 1770 přichází revoluční objev, který změní svět psaní. Anglický vynálezce Edward Nairne omylem místo chleba popadne kousek kaučuku a zjistí, že maže mnohem lépe než pečivo.
V téže době přijde se stejným objevem i chemik Joseph Priestley, který jako první pojmenuje tuto látku jako gumu. Nairne byl ovšem ten, kdo dokázal svůj objev lépe využít a začal prodávat kostky gumy za 3 šilinky, což by dnes odpovídalo asi 830 korunám.
První gumy ovšem nebyly dokonalé. Rychle se rozpadaly a začaly brzy zapáchat. Guma totiž byla citlivá na vzduch a rychle podléhala zkáze. To se změnilo v roce 1839, kdy americký chemik Charles Goodyear vynalezl metodu vulkanizace.
Díky hnětení za tepla a přimíchávání sazí nebo oleje se guma stala nejen pružnější, ale také odolnější.
Guma na tužce: Další revoluce v historii gumy přišla až v roce 1858, kdy si Hyman Lipman patentoval geniální nápad: tužku, která je na druhém konci opatřena gumou. Guma byla vložena do stejné drážky jako tuha, kde zabírala čtvrtinu místa.
Lipman prodal svůj patent v roce 1862 Josephu Reckendorferovi za 100 000 dolarů, což by dnes odpovídalo 2,6 milionu dolarů. Reckendorfer patent upravil a začal gumu upevňovat na konec tužky kovovým kroužkem.
Ačkoliv dnes mladí používají spíše tlačítko „delete“, guma má stále své místo. Používají ji děti, studenti, umělci, návrháři a mnoho dalších profesí. Vyrábí se v různých barvách, tvarech a tvrdostech.
Ty levnější jsou vyrobeny ze syntetické gumy, ty lepší z vinylu nebo moderních plastů. Pro umělce se vyrábějí tmelové gumy, které jsou tvárné. Dokonce existují i elektronické gumy.
A co inkoust? Od první poloviny 20. století se inkoust dá vymazat stejně snadno jako tuhou, díky vynálezu známému jako zmizík. Jedná se o přípravek, který dokáže modrý inkoust chemicky zbavit jeho barvy a písmo tak učinit neviditelným. Poprvé se zmizík objevil ve 30. letech a byl to produkt německé firmy Pelikan.
