Skip to content

Výbuch sopky St. Helens: Nejlépe zdokumentovaná erupce!

Za touhu pořídit ty nejúžasnější snímky probouzející se sopky zaplatí fotograf Robert Landsburg (1931-1980) životem. Jeho tělo se však najde a fotky vyvolají! A i ony přispějí k tomu, že se hrůzná sopečná erupce stane tou nejlépe zdokumentovanou v dějinách.

Co se s tu horou proboha děje? Na severním svahu starovulkánu St. Helens v americkém státě Washington před očima roste podivná boule. Její průměr už je jeden a půl kilometru a každý den přibude o jeden metr do výšky.

„Mějte se na pozoru, pod povrchem se hromadí magna!“ varují vulkanologové, kteří předpovídají už od roku 1978, že by v brzkých letech mohla sopka vybouchnout. Nyní je duben 1980 a rozhodně je důvod k opatrnosti!

Již 20. března bylo pod horou zaznamenáno zemětřesení a týden později se z vrcholu sesulo malé množství kamení. Vědci přesvědčují úřady, aby zbrzdily turistický ruch, okolí sopky nechaly uzavřít a připravily lidi na nejhorší… Jenže na konci dubna najednou seizmická aktivita poklesne skoro na nulu.

Tak tedy asi nic. Opatření se zmírní, nervozita obyvatel poklesne.

Jednou z 57 obětí je i známý vulkanolog David A. Johnston. Blížící se katastrofu se snažil zdokumentovat z co největší blízkosti.

Spí už podezřele dlouho

Sopka St. Helens, pojmenovaná po britském diplomatovi lordu St. Helensovi (1753 -1839), který sem v 18. století podnikne průzkumnou výpravu, mlčí už více než 100 let. Ovšem všichni moc dobře vědí, že vyhaslá rozhodně není. Tzv.

navršená sopka, vytvořená lávou a sopečným prachem, se nachází v severní části asi 900 km dlouhého Kaskádového pohoří a spolu s dalšími 160 aktivními vulkány podél Tichého oceánu tvoří tzv. Pacifický ohnivý kruh.

Jisté tajemnosti hory jsou si vědomi i indiánští domorodci, podle jejichž legendy jde o zakletou dívku jménem Lowitz. Když se do ní zamilují dva synové náčelníka, neví, kterého si vybrat, oni o ní zatím začnou bojovat a pustoší celý kraj.

Napovídá i název sopky v jazyce kmene Kauliců, tedy Lawetlat’la, což je něco jako „kuřák“. A že umí skutečně vypustit pořádný kouř, předvede 18. května 1980, tedy právě před 40 lety.

Proč je všude tma?

Ten den začne ještě docela normálně. Ovšem okolo půl deváté ráno se nad obzorem objeví strašidelné mraky. Ale není to stejné, jako když je zataženo. Tyhle mraky jsou černé jako uhel, stoupají výš a výš a rychle se šíří do prostoru!

A i když se ozvou zvuky připomínající hodně mohutné hřmění, všem je jasné, že se žádnou bouřku nejedná. Sopka vybouchla! Detonace je slyšet na 200 km daleko a utrhne celý vrchol hory. Nejprve se do okolí rozletí oblak mohutný horkého prachu a kamenů, poté se úbočím sopky rychlostí až 150 km/h řítí lavina bahna, sutě a kamení.

Detaily už ale nikdo nevidí, protože více než 20 km vysoký sloup prachu a kouře zcela zastíní slunce. Všechno je černé, dokonce i v několik set kilometrů vzdálených městech nevidí ani na krok.

Oblak sopečného kouře vystoupá do výšky 20 až 25 metrů a pohybuje se rychlostí téměř 100 km/h.

Smutná bilance

Hora si vylévá svou zlost dlouhých 9 hodin. A když teprve tři dny poté neprůhledný sopečný oblak ustoupí, je možné počítat oběti a škody. Absolutně nic živého nezůstane v oblasti minimálně 300 km2. Tryskající žhavá směs o teplotě až 700 °C zahubí asi 10 milionů stromů, 7 tisíc lesních zvířat a 12 milionů ryb.

Exploze zničí 200 domů, 27 mostů, přes 20 kilometrů vlakových kolejí a téměř 300 kilometrů dálnice. Událost zasáhne 11 amerických států, na majetku způsobí škody několika miliard dolarů a vyžádá si 57 lidských životů.

A hora St. Helens už po erupci neměří původních 2950 metrů, ale zhruba o 400 metrů méně. Ovšem nezdá se, že by jí ztráta ochromila. Zatím se naposledy odmlčela v roce 2008.

Hora se zmenšila o 400 metrů a po výbuchu zbyl obří kráter.
Foto: Wikipedia, storymaps.arcgis.com
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Historie
Zobrazit více …