Řečníci si se střídají a zdá se, že se pozornost volebního sněmu přiklání na jednu stranu. Polák Dobieslaw Kurozwecký horuje pro svého kandidáta, Vladislava. Protistraně dochází řeč. Jeho sugestivní projev má o tři týdny později jasné výsledky.

„Ať po mé smrti usedne na český trůn polský princ Vladislav, ovšem pouze pojme-li za svoji zákonitou manželku moji dceru Ludmilu,“ prohlašuje na začátku června roku 1469 český král Jiří z Poděbrad (1420–1471).

Hledá svého nástupce, protože správně tuší, že u něj kvůli potížím s tloušťkou brzy zaklepe dáma s kosou.  Proto na jeho pokyn míří do Polska poselstvo vedené Ctiborem Tovačovským z Cimburka (asi 1438–1494).

Když delegace dorazí v červenci 1469 do Radomi ve středním Polsku, zdejší král Kazimír IV. Jagellonský (1427–1492) zrovna nezáří nadšením. Do katolického Polska pronikly pověsti o údajném nemanželském původu Jiřího z Poděbrad.

To je pro přísné polské věřící velké sousto. Kazimír si proto dá podmínku. Korunovace jeho prvorozeného syna Vladislava Jagellonského (1456–1516) proběhne ještě během Jiřího života a ten poté opustí trůn. To je zase příliš pro českou stranu. Dohoda je proto v nedohlednu…

Kandiduje i francouzský král

Moravu, Slezsko a Lužici tehdy ovládá uherský panovník Matyáš Korvín (1443–1490), kterého 3. května 1469 část českých a moravských stavů zvolila v Olomouci vzdorokrálem. Situace je proto velice komplikovaná, Země koruny české mají dva krále.

Schizma se nevyřeší ani do konce Poděbradova života. Po jeho smrti 22. března 1471 proto zemi spravuje Jiřího vdova Johana z Rožmitálu (asi 1430–1475). Rázná žena stála v politice manželovi po boku už za jeho života a rady si ví i teď.

V přípravě svatojiřského sněmu, který má připravit volbu nového českého krále, jí pomáhá Jiřího syn z prvního manželství Jindřich Minsterberský (1448–1498).

Mezi možnými kandidáty nechybí Jagellonec i Korvín, ale vzduchem létají i další jména, bavorský vévoda Ludvík IX. Bohatý (1417–1479) a také francouzský král Ludvík XI. (1423–1483)!  Patnáctiletý Vladislav Jagellonský svoji kandidaturu definitivně potvrdí až na konci svatojiřského sněmu, 27. dubna 1471. Volební sněm má být v Kutné Hoře zahájen už 20. května 1471.

Nejistá delegace

Kutnohorští zažívají v průběhu příprav hektické chvíle. Bezpečnost všech účastníků má ohlídat 300 ozbrojenců na koních či pěších. Počítá se s mohutnou návštěvností – každý je zvědavý, jak volba dopadne.

Nakonec se hovoří o 10 000 – 15 000 zvědavců, kteří do města dorazí. Matyáš Korvín jedná velmi opatrně. Sám si nechce pálit prsty a přítomnost na sněmu oželí.

Do hornického centra za sebe vysílá Jana Zajíce z Hazmburka (asi 1420–1495), Zdeňka Konopišťského ze Šternberka (asi 1420–1476) a olomouckého biskupa Tase (†1482).

Trojice ale nepůsobí zrovna sebevědomě, když čelí otázce, jestli považují volbu Matyáše Korvína v Olomouci za právoplatnou. Nedokážou odpovědět a nejistě se tváří i při dotazu, jsou-li ochotní přistoupit k nové volbě.

Z minulosti vytříská maximum

Vladislav Jagellonský je na tom, pokud jde o výběr řečníka, mnohem lépe. Polský šlechtic Dobieslaw Kurozwecký (†1494/1496) vychvaluje 22. května 1471 svého kandidáta. „Naší panovníci se dlouhá léta přátelsky stýkali.

Kazimír IV. rovněž Poděbradovi slíbil intervenci, pokud jde o jeho spory s papežskou kurií,“ hovoří sebevědomě a nedá se zastavit. Co na tom, že si skutečnost někdy přibarvuje, z minulosti dokáže vytěžit maximum.

Zapůsobí i zmínka o tom, že se polský král zasazuje o propuštění Jiřího syna Viktorína z Poděbrad (1443–1500) z vězení. Do chládku ho přitom nezavřel nikdo jiný než právě Matyáš Korvín.

Bez odezvy nezůstane ani skutečnost, že se Vladislav může pochlubit i svými českými kořeny. Po své matce je pravnukem českého krále Zikmunda Lucemburského (1368–1437). Zkrátka Kurozweckého proslov má patřičný ohlas.

Síla neúčinkuje

Když se k řečnění znovu dostane trojka vyslaná Korvínem, chybí jí protiargumenty. Nepomohou jí ani posily v podobě jagerského biskupa Jana Bekensloera a sedmihradského vévody Mikuláše Čupory. Všichni zdůrazňují hlavně sílu.

Korvín podle nich ovládá Moravu, Slezsko a Lužici. Pětice ale vzbudí jenom spršku dotazů, proč se vlastně uherský král staví proti Čechům. Odpověď, že na žádost papeže a českých stavů, nebudí zrovna důvěru. Na kritické dotazy nedokážou reagovat.

Bekensloer navíc spíše šeptá a obratnější Šternberk už nic nezachrání. Na Kurozweckého v řečnickém projevu zkrátka nemají. Vladislav Jagellonský v tomto utkání vítězí – díky svému vyslanci.  V kutnohorském Vlašském dvoře je v 7:00 ráno pořádně rušno.

Stavy přistupují k volbě a brzy je jasno. Novým českým králem se stává Vladislav II. Jagelonský.