Mít na stole v tropických vedrech v přehřáté místnosti větrák je mnohdy větší terno než vyhrát v loterii. Neúnavný bojovník proti horku má kořeny v historii zapuštěné hlouběji, než byste si mysleli.
Proud vzduchu jako zbraň proti horku patří do arzenálu lidstva od dávných dob. K jeho krocení a usměrnění slouží nejprve utržené listy ze stromů, posléze vějíře. Ty jsou k mání už ve starém Egyptě, kde jsou oblíbenou pomůckou faraonů.
Nejznámější z nich, Tutanchamon (1332–1323 př. n. l.), si je dokonce vezme s sebou do hrobu. Skutečný praotec dnešních ventilátor se však objevuje až 500 let př. n. l. v Indii.
Říká se mu punkah a původně jde o ke stropu připevněné vějíře, spletené z bambusu a spojené dlouhým provázkem, za který dole tahá otrok. Posléze se tohle označení vžije pro látku, upevněnou do rámu a taktéž zavěšenou na strop.
Do pohybu ji za pomoci lan uvádí sluha, jehož tempo je přímo úměrné peskování funících mocipánů.
K cirkulaci vzduchu použije měchy
Punkahy jsou v Indii k vidění dodnes. Přežijí technickou revoluci, a když stropní ventilátory přestanou během častých výpadků elektřiny pracovat, hlásí se o slovo.
V 17. století přivedou experimenty se vzduchem vědce ke stanovení základních principů, jako je proudění, tlak a také vakuum, od čehož se odvíjí snahy o umělé rozproudění stojatého vzduchu.
O jeden z prvních ventilačních systémů se pokusí anglický architekt Christopher Wren (1632–1723), který k cirkulaci vzduchu použije měchy a vybaví svým vynálezem britský parlament.
Obdobný přístroj představí v první polovině 18. století také britský inženýr John Theophilus Desaguliers (1683–1744). Jeho vynález má osvěžit vzduch v uhelných dolech. I tenhle výtvor skončí nakonec v britském parlamentu.
Malá revoluce
Svou současnou podobu začíná ventilátor získávat ve druhé polovině 19. století. Tou dobou se v průmyslových provozech objevují mechanické větráky, sestrojené samotnými dělníky. Kovové nebo dřevěné listy připevní k otáčejícím se hřídelům, které pohánějí stroje.
V roce 1882 způsobí Američan Schuyler Wheeler (1860–1923) malou revoluci svým vynálezem elektrického dvoulistého stolního ventilátoru.
Masivní kovový podstavec a nijak nechráněná vrtule sice nejsou zárukou bezpečí, nedostatky však převýší účinnost a snadná použitelnost.
Ve stejném roce spatří světlo světa také první elektrický stropní ventilátor, pocházející z inovátorské mysli německo-amerického strojního inženýra Philipa Diehla (1847–1913).
Větráky pro všechny!
Uplatnění nachází zejména v restauracích, kavárnách a pánských klubech, prosycených dýmem z doutníků. Lopatky ventilátorů kmitají zprvu jen v domácnostech těch movitějších. Jsou totiž poměrně drahé.
O jejich zlevnění se na počátku 20. století postará japonská firma KDK. Rozjíždí masovou výrobu, která nejenže srazí cenu spotřebiče dolů, ale dává zelenou i k jeho výrobě v různých velikostech.
Brzy není kanceláře, kterou by za parného léta neochlazoval stolní ventilátor. Minulé století, konkrétně 20. a 30. léta, pak přináší větráku ochrannou mřížku, vrtuli připomínající tu lodní a také elegantnější podobu.
