Jeden nám ráno pomáhá vstát, druhý nás přes den udržuje čilé, třetí nám večer dopřeje zasloužené uvolnění. Život už si bez nich dnes prakticky nedokážeme představit, ne vždy však byly jeho součástí.
Nechte si pohýčkat chuťové buňky a vydejte se po stopách třech dnes již všedních nápojů, jejichž původ vás možná překvapí.
1. Opojná meditace
Co: Čaj
Je letní den roku 2737 př. n. l. a Šen-nung (vládne asi 2737–2697), druhý z trojice mýtických čínských císařů se po dlouhé cestě vydává hledat odpočinek. Usadí se v lese, rozdělá oheň, dá nad něj vařit kotlík s vodou a ponoří se do blahodárné meditace.
Vlahý vítr z nedalekých stromů shodí několik listů, které se snesou přímo do vroucí vody. O pár chvil později císaře z rozjímání vytrhne opojná vůně. Neodolá a neobvykle zbarvenou tekutinu opatrně ochutná.
Neznámý nápoj si nemůže vynachválit – chuťové buňky po něm radostně tančí a jeho účinky navíc povznášejí tělo i mysl!
Základ řádného života
Alespoň tak tedy praví stará legenda. Číňané však čaj skutečně znají již po mnoho staletí před naším letopočtem. V západní dynastii Čou (1045–771 př. n. l.) je zvykem předkládat čajové listy jako dar bohům, za dynastie Chan (206 př. n. l.
–220 n. l.) se lidé zase oddávají pití léčivého nápoje z vařených čajových listů. V říši Tchang (618–907) se pak pití čaje rozšíří mezi všechny společenské vrstvy a je vyhlášeno za jeden ze sedmi prvků řádného života.
Do Indie, která je často za kolébku louhovaného nápoje mylně považována, se dostane v 17. století, stejně jako do Evropy.
2. Lahodný povzbuzovač koz
Co: Káva
Před více než 1100 lety se svou rodinou ve východní Africe žije mladý pasáček koz Kaldi. Jednoho dne své stádo vyvede na pastviny vzdálenější od domova a pohodlně se usadí do trávy. Pozorování malých přežvýkavců ho po chvíli začne nudit, dá se tedy do hry na flétnu.
Když vzhlédne, kozy jsou pryč. Prohledává okolní louky a háje a po dlouhém putování na své stádo konečně narazí. Nevěří vlastním očím – jeho kozy tančí! Chvíli je zaujatě pozoruje a povšimne si, že si pochutnali na jakýchsi zvláštních keřích obalených zářivě červenými plody.
Mnichům nedá spát
Sám jich pár okusí a cítí se jako znovuzrozený, energie má na rozdávání. Několik větviček keře donese mnichům v nedalekém klášteře, kteří po jejich konzumaci zjistí, že jsou díky nim schopni setrvat v modlitbách klidně i celou noc.
Zvěsti o zázračných účincích se rychle šíří, stejně jako rostliny kávovníku. Pravlastí kávy je skutečně africký kontinent, konkrétně Etiopie. Odtud má být přibližně ve 13.–14. století válečníky převezena do Jemenu a následně se dostat i do Arábie, které je původ aromatického nápoje někdy chybně přisuzován.
3. Šumivá chuť hvězd
Co: Šampaňské víno
V roce 1668 je mnich Dom Pérignon (1638–1715) jmenován sklepmistrem kláštera v opatství Saint-Pierre d’Hautvillers v kraji Champagne, který produkuje víno. Protože je v 17. století znalost vztahu cukru a procesu kvašení nulová, exploze lahví s uskladněným vínem jsou na denním pořádku.
Odhodlaný mnich se ale rozhodne podívat se nepříjemnému problému na zub. Celé úterý 4. srpna 1693 stráví experimentováním a marným přemýšlením, jak víno zbavit bublinek. Žádné kloudné řešení ho nenapadá, rozhodne se tedy alespoň ochutnat, co vyrobil.
„Honem, pojďte sem! Piji hvězdy!“ vykřikne.
Rady nad zlato
Podle rozšířené legendy je právě on považován za otce šampaňského vína. Na jeho vývoji se skutečně zásadně podílí, například tím, že začne používat silnostěnné lahve a klasické korky. Příběh bublinkového nápoje se ale začíná psát už o století dřív.
„Víme to dokonce, přesně, bylo to roku 1534, kdy je zaznamenán blanket rurálního šumivého vína, které vznikalo spontánně díky tomu, že v zimě kvasinky přestanou pracovat,“ vysvětluje český barman a publicista Alexander Mikšovic (*1942). „Ve víně zůstalo něco cukru, na jaře se to rozkvasilo, začalo to bublat, všechny to překvapilo – a takhle to začalo,“ dodává.