Komorná vytvoří své paní, pařížské měšťance, z vlasů elegantní uzel na temeni hlavy. Nad čelem ve vlasech jemně naznačí pěšinku. Kratší praménky vlasů jemně splývají kolem uší a lemují obličej.

Ještě než ale dáma vyrazí do města, nechá si kolem odhaleného krku ležérně uvázat červený šátek. Ten svojí ohnivou barvou připomíná gilotinu. Jiné, ještě radikálnější Francouzky dávají na přelomu 18. a 19.

století svůj politický názor najevo i krátším sestřihem. Vlasy si potom natáčejí na papírové natáčky a v nich klidně i celou noc spí. Později se tahle móda šíří z Francie dál. Například jedna z pražských měšťanek Klára Hofbauerová-Heyrovská (1882–1957), dcera významného právníka a rektorka pražské univerzity, vzpomíná, jak se s přítelkyněmi jako dívka připravovaly na ples a krepovaly si vlasy, až „jsou úplně vyschlé a zkadeřené a vypadáme jako ovce“.

Letí antické uzly

Dlouhé vlasy si dámy stáčí do takzvaných řeckých uzlů. Z nich nechávají vykukovat prameny rámující obličej. Zdobí se různými hřebeny v antickém stylu, sponami, pštrosím peřím i diadémy. Tón v tvorbě elegantních ale přitom jednoduchých antických uzlů udává zejména Josefína de Beauharnais (1763–1814), manželka francouzského císaře Napoleona Bonaparta (1769–1821). Podle dobových zdrojů měla „hebký vlas, živý obličej s kudrlinkami and čelem a krásnou pleť“.

Délka jako prestiž

Ani sám císař ale nezůstává stranou. Paruky už jsou dávno pasé a je to právě Bonaparte, kdo způsobí v mužských účesech revoluci. V mládí nosí vlasy na ramena, později po roce 1800 už ovšem dává přednost krátkému sestřihu.

„Budete se stříhat nakrátko,“ přikazuje svým podřízeným. To ovšem něco naprosto nevídaného. Dosud se totiž nakrátko stříhali pouze trestanci! Délka vlasů je symbolem společenské prestiže. Jenže teď už je všechno jinak.

Letí krátké sestřihy.