Je to jako v té pohádce o ošklivém kačátku, ze kterého se následně vyklube okouzlující labuť. I Versailles zprvu budí spíše rozpaky. V původním, prostém venkovském sídle by člověk těžko hledal budoucí mistrovské dílo, honosné sídlo francouzských králů a jejich milenek.

Versailles, to je hlavně příběh dvou Ludvíků, otce a syna, s pořadovými čísly 13. a 14. Zejména díky nim se z ošklivého kačátka vyklube nejznámější zámek ve Francii. Život tu ale není vždy pohádkou. Zejména kvůli pronikavému zápachu, za který by se nemuseli stydět ani bezdomovci na Hlavním nádraží.

Zprvu jen malý lovecký zámeček

Všechno začne v roce 1607, kdy budoucí francouzský král Ludvík XIII. (1601–1643) přijíždí do Versailles na svou první loveckou výpravu. V příštích letech se do krajiny lesů a luk plných zvěře několikrát vrátí.

Nakonec se mu tu tak zalíbí, že se koncem roku 1623 rozhodne postavit si zde malý lovecký zámeček. Nic okázalého. V podstatě jde jen o to, aby měl kde přespat. Když ale o pár let později získá do své zprávy celé panství Versailles, rozhodne se své skromné hnízdečko rozšířit.

Stále ovšem nejde o nic, co by svou honosností nějak výrazně vybočovalo z řady.

Chci také takový!

To se změní až s novým mužem na francouzském trůnu – Ludvíkem XIV. (1638 – 1715). Ten Versailles dobře zná. Poprvé sem dorazí jako malý kluk v roce 1641, kdy tu najde azyl poté, co v královském zámku Château de Saint-Germain-en-Laye propukne epidemie neštovic.

Od té doby sem ještě párkrát zajede na lov, jinak se ale o Versailles nijak zvlášť nezajímá. A to až do roku 1661, kdy se jako host účastní slavnosti, pořádané jeho vrchním správcem financí Nicolasem Fouquetem (1615–1680) v jeho rezidenci Château de Vaux-le-Vicomte.

Král je přepychovým barokním zámkem doslova učarován. Zároveň ale jen těžko potlačuje naštvání z toho, že nějaký úředník má luxusnější sídlo než samotný panovník. A kde na to všechno vlastně vzal? A tak je Fouquet brzy po slavnosti zatčen a uvězněn za zpronevěru veřejných prostředků.

Hlavním městem Francie

Všechno zlé je ale pro Ludvíka k něčemu dobré. Fouquet mu ukázal cestu, kterou král začne ještě ten samý rok vyšlapávat. Najme ty, kteří mají na svědomí Château de Vaux-le-Vicomte.

Největší machry své doby, architekta Louise Le Vaua (1612–1670), malíře Charlese Le Bruna (1619–1690) a hlavně jednoho z největších zahradních architektů historie Andrého Le Nôtra (1613–1700), aby stejně velkolepým způsobem přetvořili i Versailles.

Má s ním totiž velké plány. Chce z něj udělat své nové sídlo, čímž by se palác stal de facto hlavním městem Francie. Drtivou většinu vybavení interiérů už má. Nechá je přivézt z Fouquetova zámku. Než se sem král spolu se svým dvorem v roce 1682 definitivně přesune, vyroste z loveckého zámečku pod rukama více než 30 000 dělníků přepychový komplex, v jehož zvelebování budou pokračovat i Ludvíkovi nástupci.

On sám si dává obzvláště záležet hlavně na rozlehlých, pečlivě udržovaných zahradách se stovkami soch a fontán.

To je puch

Omamná vůně, která se ze zahrad v důsledku neuvěřitelného množství rostlin a stromů neustále line, až se některým obyvatelům dělá nevolno, není ovšem jediný pach, který ve Versailles „krášlí“ ovzduší. Ti, kteří před vůní květů utečou ze zahrad do zámku, si paradoxně moc nepomohou. Chodbami se tu totiž line silný puch, vzhledem k tomu, že s dodržováním hygieny si tady nikdo hlavu neláme. K vykonávání potřeb tu sice slouží nočníky, často se ale stává, že když si ženy chtějí ulevit, prostě si vyhrnou sukně a vymočí se tam, kde zrovna stojí.

Muži oproti tomu pravidelně močí mimo jiné z balustrády (ozdobného zábradlí) uprostřed královské kaple. Chodby i nádvoří jsou tak plné moči a fekálií, které ostře kontrastují se stovkami místností zdobených zlatem, benátskými zrcadly a nejdražšími tapetami.

Obsahy nočníků se navíc často prostě vyhazují z okna. Jednou je takto „voňavým dárečkem“ trefena samotná manželka krále Ludvíka XVI. (1754–1793) Marie Antoinetta (1755–1793), když se prochází po nádvoří.

Splachovací záchod jen pro vyvolené

Dědeček jejího muže Ludvík XV. (1710–1774) je přitom majitelem prvního splachovacího záchodu ve Versailles. Do jeho komnat je mu nainstalován v roce 1738. Jedná se ovšem o luxus jen pro vyvolené, respektive vyvoleného.

Většina dvořanů žijících v paláci je nucena dál používat starý dobrý nočník. Když například roce 1749 požádá o splachovací záchod Ludvíkova milenka Madame de Pompadour (1721–1764) nepochodí. Výkaly a moč ale nejsou jediným zdrojem zápachu.

Navzdory tomu, že Versailles disponuje tekoucí vodou a lázněmi, se většina místního obyvatelstva vyhýbá mytí jako čert kříži. Takový Ludvík XIV. se za celý život vykoupe pouze třikrát.

Koupání vás může zabít!

Tehdy jsou totiž lidé přesvědčeni, že voda je šiřitelem nemocí. V důsledku toho dokonce sám král povzbuzuje své dvořany, aby se vůbec nekoupali. Většině tak stačí k očistě mokrý hadřík. A vzhledem k tomu, že ve Versailles a přilehlých pozemcích žije v jednu chvíli přes 10 000 členů královské rodiny, aristokratů, vládních úředníků, sluhů a vojenských důstojníků, je zápach, linoucí se chodbami, téměř na úrovni chemických zbraní.

Maskován je hlavně parfémy. Vedlejším účinkem nedostatečné hygieny ve Versailles jsou mimo jiné i vši. Hlavně kvůli nim nosí mnoho francouzských aristokratů paruky, ze kterých je daleko snazší havěť dostat než z vlastních vlasů.

Špinavé tělo, čisté spodky

Zatímco mytí je ve Versailles zapovězené, nošení čistého prádla naopak takřka povinností. Hlavně toho ze lnu, u kterého se věřilo, že dokáže absorbovat špínu. Nošení čisté bílé košile je navíc považováno za znak bohatství.

Kvůli tomu si třeba Ludvík XIV. mění košili i několikrát denně, stejně jako spodní prádlo.