„Je ohroženo samotné pohřebiště francouzských králů,“ děsí se benediktinští mniši v klášteře Saint Denis u Paříže roku 1675. Jakýsi nactiutrhač považuje nestarší listiny potvrzující existenci jejich kláštera za padělek!
Všichni zuřivě brání svůj svátostánek.
Nikdo nechce domýšlet do konce situaci, že by ve spisu s názvem Propylaeum antiquarium circa veri ac falsi discrimen in venustis membranis, který v roce 1675 vydává vlámský jezuita Daniel Papebroch (1628–1714) jako dodatek ke svému rukopisu Životy svatých, bylo byť jenom zrnko pravdy.
„Na území staré Franské říše se nenajde pravá listina vydaná před sedmým stoletím, a čím je listina starší, tím je pravděpodobnější, že je falešná,“ tvrdí v traktátu odvážně Papebroch.
Svým napadením zpochybňuje věrohodnost listin potvrzujících existenci francouzského kláštera v Saint Denis u Paříže. Znevažuje půdu nejvýznamnějšího pohřebiště určeného k poslednímu odpočinku francouzských králů!
Jsou staré listiny z dob merovejských králů, které dávají benediktinům k užívání jejich pozemky, opravdu padělkem?
Útok na pověst řádu
V opatství Saint Denis do posvátné půdy tu zakopávají ostatky králů už od 10. století, přitom posledního z nich pohřbí roku 1789. Není divu, že mniši táhnou do boje za posvátné místo.
Papebrochova slova považují za nejenom za útok na dějiny svého řádu, ale i na svou vědeckou pověst.
Válka se ovšem tentokrát nevede na bojištích, ale v rukavičkách z jemné kůže, které se používají k obracení stránek ve starých zažloutlých knihách a k práci se zaprášenými listinami.
Papebroch popisuje, jakým způsobem se mají kontrolovat dokumenty z hlediska jejich pravosti.
Odborník na odhalování padělků
Klášter v Saint Denis hodlá svoji pověst bránit. „Jste tím nejlepším člověkem, který bude zastupovat naše zájmy,“ říká opat saintdeniského kláštera Jeanu Mabillonovi (1632–1707).
Mabillon v roce 1664 zakládá klášter Saint Germain, kde se věnuje vzniku a historii benediktinského řádu. Vyvíjí sběratelskou činnost, shromažďuje benediktinské dokumenty. Je velkým znalcem řádové historie. Zúročí svá studia archivních dokumentů.
Jeho odpovědí na Papebrochův útok se v roce 1681 stává dílo De re diplomatica libri sex (Šest knih o diplomatice).
Svoje tvrzení dokládá příklady. V páté knize ze šesti srovnává benediktinské rukopisy s diplomy vydávanými v době vlády franského krále Dagoberta I. a na podobných písmech dokazuje, že pocházejí ze stejné doby.
Popisuje nejrůznější abecedy středověkých písem a tím zakládá paleografii, vědu o vývoji písma a vědní disciplínu zvanou diplomatika, která určuje kritéria stanovení pravosti dokumentů.
Čestně přiznává porážku
„Přesvědčil jste mne, že listiny jsou pravé,“ uznává nakonec Papebroch svoji prohru pod tíhou Mabillonových argumentů. „Zmýlil jsem se, měl jsem málo materiálu ke studiu,“ přiznává sebekriticky.
Jenže další jezuité se s prohrou v diplomatickém sporu nechtějí smířit. V roce 1703 se skupina jezuitů na francouzské škole Collége Louis-le-Grand vedená P. Germonem pokouší vyvrátit platnost Mabillonových šesti knih.
Benediktin Mabillon reaguje na jejich snahu přílohou ke svému dílu, kde rozvíjí své teorie pro posuzování listin.
Upozorňuje na středověkou chronologii (časové zařazení dokumentů), přidává kapitoly vysvětlující dobový styl psaní listin a nástroje, které se ke psaní používají a otevírá i otázku trvanlivosti pergamenu a papíru. Mabillonovu pravdu pak už nikdo nezpochybňuje.
