Mohlo by to být obyčejné sovětské město. Ale není. Hranice v něm je vytyčená ostnatými dráty, hnacím motorem touha vyzbrojit se jako první. Stačí ale jediný omyl, aby se místo proměnilo v radioaktivitou zamořené peklo, ze kterého není úniku.
Píše se rok 1945, když do bohem zapomenuté krajiny na Urale přijíždí první auto. Jakmile zastaví, vojáci se zbraněmi v ruce z něj vystrkají první várku vězňů z pracovních táborů. Jejich úkol?
Stavba přísně střeženého města, které se má stát epicentrem sovětského jaderného programu. Nakonec jich na stavbě potí krev na 40 000. Všichni doufají v nižší trest. Domů se nevrátí ani jeden.
Není, neexistuje!
Jmenuje se Ozersk a v dobových záznamech o něm neexistuje ani čárka. A pokud náhodou ano, jde výhradně o Město 40 nebo Čeljabinsk 65. O jeho existenci mlčí i mapy. I tak má své vlastní obyvatele, kteří na jeho rozvoji makají bez ustání.
Šance, že by zdejší kout opustili? Nemožná. Jedinou nadějí je zvláštní propustka, kterou je ale téměř nemožné získat. Podobnou utopií jsou dopisy nejbližším, kteří žijí za hranicemi neexistujícího města.
Vrcholem a symbolem zdejší poslušnosti je dvojitý pás ostnatých drátů, dopovaný vysokým napětím. Přísně tajné město má totiž vynikat podzemním provozem pro výrobu plutonia, později známého jako továrna Maják.
V bídě, ale na vysoké noze
Samotný život v bublině však skýtá mnoho výhod. Mezi hlavní patří dobře placená práce, k dalším domy či byty zdarma. K zahození tu není ani zdravotnická péče, která patří k nejlepším v celém sovětském kolosu.
Regály v obchodech se prohýbají pod kvalitním zbožím, divadla a kulturní domy nabízejí na mnoha místech neznámou zábavu.
V nitru města vyrostou na tři generace obyvatel. Důležitých článků v sovětském jaderném programu, mozků uvažujících o jaderných zbraních.
Radioaktivní peklo
Prvotní otrockou práci i následný poklidný život ale přeruší roku 1957 tragédie. Maják pracuje na více než 100 procent, při čemž vypouští do okolí ohromné množství radioaktivního odpadu. Zamořená je zejména řeka Teča, ústící do Severního ledového oceánu.
Hodnoty v ní naměřené překračují veškeré limity. Píše se 29. září, kdy dojde ke třetí nejzávažnější havárii v dějinách, hned po Černobylu a Fukušimě. Chlazení jedné z pozemních nádrží s vysoce radioaktivním odpadem vypoví službu.
Dochází k výbuchu o síle 70–100 tun TNT, při kterém je betonové víko o váze 160 tun vymrštěno do vzduchu.
Třetí největší katastrofa
Radioaktivní mrak zasáhne 23 000 km2 a 470 000 lidí vystaví silným dávkám radiace. Sovětům se ale celou situaci podaří zahrát do autu. Mají štěstí. Kontaminovaný prach vítr zanese podél Uralu dál na sever.
Přesídleno je 10 000 lidí, někteří však až týden po výbuchu. Další čekají na evakuaci klidně i 2 roky. Počet nemocných rakovinou stoupá raketovým tempem, ojedinělé nejsou ani další genetické abnormality.
Nejbližší jezero, Karačajské, je prohlášeno za plutoniové a smrtelně nebezpečné. O samotné nehodě nikdo neprohodí jediné slovo. Moskva výbuch přizná až roku 1989. O 3 roky později zveřejní ministerstvo zdravotnictví počet obětí. Údajně má jít o 8 015 životů.
Oblasti smrti
Dnes žije ve městě na 80 000 obyvatel. Vstup do něj je i nadále oplocený a podléhá přísné kontrole, zejména kvůli vysoké míře radioaktivity.
Od roku 1968 tu z rozhodnutí sovětské vlády „vyroste“ Východouralská přírodní rezervace, do níž je vstup přísně zakázán.
Jen v Čeljabinské oblasti se Ozersk kvůli nadměrnému výskytu rakoviny nachází na prvním místě, v celé Ruské federaci si o dvě příčky „pohorší“. Několikaminutový pobyt v blízkosti Karačajského jezera se rovná rozsudku smrti, podobně je na tom sousední řeka Teča.
