Skip to content

Ukrajinský mlýnek na maso: Smrt u Dněpru nalezne přes milion mužů

Ukrajina zažije největší válečné běsnění v srpnu 1943. Tehdy se voda řeky Dněpru zbarví doruda, protože na obou jejích březích se vedou kruté boje. Frontová linie, kterou se řeka stane, je dlouhá 1700 kilometrů a pro další průběh války je zcela zásadní.

Aby byla německá vojska zatlačena zpátky na západ, se zaplatí potoky krve.

Poté, co je dobojováno u Kurska, není nejmenších pochyb, že někdejší sláva a skvělé výsledky wehrmachtu jsou ty tam. Snahy německého vůdce Adolfa Hitlera (1889–1945) držet významné pozice do poslední chvíle i za cenu ztrát na životech, se ukážou být velmi neuvážené.

Tankové i motorizované jednotky jsou velice oslabené a nedokážou vzdorovat sovětskému náporu. Postupně tak Německo přijde o města Orel a Bělgorod, nakonec je po dlouhých bojích osvobozen také Charkov.

Fronta je tlačena stále více na západ. Pokud chce Hitler udržet hlavu nad vodou, nezbývá, než začít velmi rychle jednat. Přikáže budovat tzv. Ostwall, obrannou linii vedoucí od Finského zálivu až k Azovskému moři.

Je dlouhá přes 1700 kilometrů a tvoří ji řeka Dněpr. Je nezbytné držet Sověty na východním břehu, proto jsou sem vysíláni všichni muži, které je možné postrádat jinde. Vzhledem k nedostatku času a prostředků však Němci nemohou vybudovat opevnění a jejich obrana je nesouvislá.

Není proto divu, že budou velmi záhy Rudou armádou dočista rozprášeni.

Německý generál Lothar Rendulic

Roztříštěná pozornost

Přestože mají Sověti velkou početní převahu, je jim jasné, že Němci mají lepší bojové podmínky. Západní břehy jsou totiž výše, a tak by se jejich postup mohl snadno zastavit, pokud by se Hitlerovi podařilo vybudovat obranu, nebo alespoň ostřelovat jednotky SSSR dělostřelectvem.

Josif Vissarionovič Stalin (1878–1953) proto usoudí, že je nezbytné zabránit vzniku takového opevnění. Zároveň ale tuší, že linie je natolik dlouhá, že není možné plně se soustředit na všechna území podél řeky.

Rozhodne se proto, že pozornost soustředí především do významných regionů Nikopolu a úrodných stepí. Zároveň chce získat zpět Smolensk, toho času okupovaný Němci. 24. srpna 1943 zahájí Sovětský svaz ofenzivu.

Trvá dva týdny, než musí zoufalý Adolf Hitler souhlasit s ústupem svých vojsk. Stále se však nechce vzdát alespoň malé naděje na vítězství, a proto nařizuje svým jednotkám, aby při ústupu aplikovaly taktiku spálené země.

Němci dokonce celé kilometry území podminují, což je také důvod, proč během svého ústupu v některých oblastech násilně evakuují civilní obyvatelstvo. To je využíváno při opevňovacích pracích, nebo je odesíláno na nucené práce do třetí říše.

Bitva u Dněpru proběhla v té fázi války, kdy se válečná štěstěna od Němců naplno odvrátila.

Postup se zpomaluje

30. října 1943 dojde k události, která donutí velení německých vojsk k přehodnocení rozložení sil v armádě. Při bojích u Melitopole totiž padne do zajetí přes 2000 příslušníků slovenské Zajišťovací divize, která se do té doby pohybuje spíše v čele.

Slováci, kteří se ubránili, jsou proto neprodleně staženi do týla vojska. Nyní je na německém polním maršálovi Erichu von Mansteinovi (1887–1975), aby se pokusil stále se zhoršující situaci když už ne vylepšit, tak alespoň stabilizovat.

Muži, který je dnes považován za jednoho z nejlepších německých stratégů druhé světové války, se skutečně podaří vojsko lépe zorganizovat a postup Sovětů výrazně zpomalit. Mimo jiné tím, že zničí jeden z mostů, který chtějí použít k přechodu Dněpru.

Na otevřené stepi však nemůže své pozice ubránit, a tak je zřejmé, že dříve, či později bude nucen zavelet k dalšímu ústupu. Zvláště poté, co Sovětský svaz dobude Donbas, oblast velmi bohatou na zásoby uhlí.

Při těchto bojích jsou Němci postupně zatlačeni o 240 kilometrů zpět na západ.

Německý polní maršál Erich von Manstein

Partyzáni přispívají k úspěchu Rudé armády

Situaci pro nacistické Německo výrazně zhoršuje skutečnost, že Rudou armádu vydatně podporují partyzáni a pomáhají vojsku nejen v bitevním poli, ale zároveň provádějí záškodnické akce v týle vlastní armády.

Především organizovaně poškozují cesty a komunikační kanály, které slouží nacistům. Jen do září 1943 odstraní z vlakových tratí přes 214 tisíc kolejnic. Nacisté si plně uvědomují, jaké nebezpečí jim od partyzánů hrozí, takže proti nim pravidelně podnikají trestné výpravy.

Není jim to však příliš platné. Po válce na jejich adresu německý generál Lothar Rendulic (1887–1971) poznamená: „Bylo zřejmé, že partyzánské oddíly mají centralizované řízení, neboť při přípravě každého většího útoku německých nebo ruských vojsk a v jeho průběhu ihned aktivizovaly v příslušném prostoru svou činnost.

Jejich akce se pro armádu staly těžkým břemenem a značným nebezpečím. Na žádném jiném válčišti neexistovala tak těsná součinnost mezi partyzány a pravidelnou armádou jako na ruském.“ Jeden z partyzánských vůdců, Sydir Kovpak (1887–1967), se svými oddíly nachodí po oblasti bojů přes 10 tisíc kilometrů.

Za tu dobu se jim podaří zničit 256 mostů, vykolejit 60 vojenských vlaků a zničit kolem stovky skladišť všeho druhu. Zlikvidují také dvě těžiště nafty a 50 tisíc tun této vzácné suroviny. Dále 50 středisek vedení, 500 aut a 20 tanků a dalších obrněných vozidel.

Navíc zničí přes 200 kilometrů telefonních a telegrafních drátů.

K přechodu přes Dněpr sloužily primárně vory.

Přechod Dněpru uspíšen

V první polovině října 1943 je velká část sovětských vojsk soustředěna na předmostích Dněpru. Bude nezbytné řeku překonat dřív, než se Němcům podaří zformovat se k obraně. Na budování mostů není čas, a tak armáda přistoupí k překračování vody okamžitě.

Těžkou techniku, jako například stovky tanků, převeze na vorech, lehké stroje a lidi na loďkách. Vojáků je však příliš mnoho, a tak mnozí musejí řeku přeplavat. Přidržují se sudů, kmenů stromů nebo batohů naplněných slámou.

Přesto se však řadě z nich riskantní operace stane osudnou. U některých předmostí se podaří zbudovat improvizované pontonové mosty, ty se však stanou terčem německých náletů. Sověti na ně pochopitelně odpovědí, a tak se strhne obrovská letecká bitva, do které se zapojí kolem 2000 letounů.

Němci se však nechtějí vzdát a podnikají další a další nájezdy na předmostí. Sovětskému vojsku nezbude nic jiného, než do boje nasadit také desetitisíce kaťuší, jak se přezdívá raketometům. Úspěch Sovětského svazu v tomto střetnutí spočívá především v tom, že se jim daří udržet vícero předmostí na různých místech, a Němci tak nedokážou odhadnout, ze kterého přijde útok příště.

Sověti drtí německou techniku v bojích u Poltavy.

Cesta je volná

Ve druhé polovině října je situace bojů na Dněpru taková, že Rudá armáda podnikne mohutný útok, při němž odřízne německá vojska, a Rudá armáda překročí řeku a rozhodne se osvobodit Krym. Jde na to za pomoci lsti – na jednom z předmostí vystaví makety tanků a děl a vojáci systematicky dělají hluk, aby vzbudili dojem, že se zde chystají k útoku.

Předem vybrané jednotky se mezitím přesouvají ke Kyjevu, na který bez varování udeří. Útok, kterého se účastní i 1. československý armádní sbor, 6. listopadu 1943 Kyjev skutečně dobude. Následuje tažení skrze celou Ukrajinu, jejíž osvobození je pro ukončení války zásadní.

Rudé armádě umožní dostatečnou rychlost postupu směrem na západ i v následujícím období, takže může přijít osvobození dalších území. V bitvě o Dněpr obdrží nejvyšší vojenská vyznamenání 2438 vojáků a důstojníků.

V žádné jiné bitvě se tolik ocenění již nikdy neudělí.

Foto: Shutterstock, Wikimedia. Autor textu: Alžběta Šemrová. Pro web upravil: Miroslav Horký
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Konflikty
Zobrazit více …