A pak z těch něžných ženských úst vyjde série nepublikovatelných nadávek. Své věznitele střídavě proklíná, hrozí jim a snaží se vysmeknout z jejich sevření. „Okamžitě mě pusťte!

Nikdy v životě jsem tyfus neměla, vždycky jsem byla zdravá!“ Paradoxní je, že má v podstatě pravdu.

Mary Mallonová (1869–1938) je totiž první bezpříznakovou přenašečkou břišního tyfu, což je vpravdě smrtící kombinace. Zatímco ona sama se cítí jako rybička, lidi kolem ní padají do postelí a hrobů s kadencí samopalu.

Něco na té Mary je

Tak jako tisíce před ní, i ona jednoho dne sbalí veškerý svůj majetek do kufru a vydá se z rodné vlasti do Ameriky hledat štěstí. A protože šikovnost a zarputilost si vezme z Irska s sebou, netrvá to zas tak dlouho.

Z řadové služky je brzo vyhledávaná kuchařka, po které v roce 1900 sáhne rodina newyorského obchodníka. Jenže pár týdnů poté ulehnou všichni její členové do postele se čtyřicetistupňovými horečkami, úpornými průjmy a bolestmi břicha. A tak jde Mary o dům dál.

Zakotví na Manhattanu, jenže její služba má na vlas stejný průběh. S tím rozdílem, že tentokrát po sobě břišní tyfus nenechá jenom lazary, ale i jednu mrtvolu – rodinnou pradlenu.

Mohu vás poprosit o trochu moči?

V rodině právníka, kam Mary odejde vařit poté, skolí nemoc sedm členů z osmi. A podobné skóre má i na dalších štacích. Kam sympatická imigrantka vkročí, tam brzo houkají nemocniční sirény a zvoní umíráčky. Za zdroj nákazy ji ale dlouho nikdo nepovažuje.

Až do roku 1906, kdy se do celého případu vloží podezíravý epidemiolog George Soper (1870–1948). Vydá se po kuchařčiných stopách a všude, kam šlápne, najde tyfus. Jenže první pokus o její konfrontaci, jako první zdravé přenašečky břišního tyfu, dopadne fiaskem.

Na jeho žádost o vzorky krve, moči a stolice mu brunátná žena málem zapíchne vidličku do oka. Podobně dopadne i několik jeho dalších návštěv.

Buď, a nebo

A tak to Soper zkusí po zlém. Pošle na ni kolegyni s policejním doprovodem. Než ten ale vzpurnou Irku dostane do sanitky, schytá slušnou spršku nadávek a kopanců.

Své věznitele obviňuje z diskriminace vůči imigrantům a o nějakém přenášení břišního tyfu nechce ani slyšet. Na svém trvá i v momentě, kdy se ve vzorcích její stolice objeví tyfové bakterie.

Nejdřív do ní neúspěšně cpou kvasnice a projímadla, nakonec ji odvezou do karantény na ostrov North Brother, kde ji postaví před hotovou věc – buď si nechá odstranit žlučník, fungující jako rezervoár tyfových bakterií, nebo tu v izolaci bude hnít do konce života.

Pod pseudonymem se neschová

Jenže Mary se žlučníku nehodlá jen ta vzdát. Ani vidina osamělé budoucnosti ji neděsí. Stěžuje a žaluje na kde koho tak dlouho, až úřady v roce 1910 povolí a ona je propuštěna na svobodu.

Jediné, co musí slíbit, je, že do kuchyně už ani nepáchne a bude pečlivě dodržovat hygienu. Jenže sliby se slibují a voda teče. Nudná práce v prádelně, kterou jí úřady seženou, jí nijak moc nechytne, a tak se opět vydá směrem k hrncům a pánvičkám.

Vymetá jednu kuchyni za druhou, v domnění, že pod pseudonymem paní Brownová je před spravedlností v bezpečí.

Když ale v roce 1915 ve Sloaneově porodnici v New Yorku způsobí epidemii, během které lehne 25 lidí, a z toho dva z postele už nevstanou, vyšetřovatelé rychle pochopí, kolik uhodilo.

A šup zpátky na ostrov!

Zbytek života stráví „Tyfová Mary“, jak ji pojmenují novináři, v ostrovní izolaci. Aby nebyla jako zvíře v kleci, je jí dovoleno přijímat návštěvy, z nichž velkou část tvoří právě zvědaví pisálci. Později dostane dokonce práci jako ošetřovatelka.

Neustále přitom vykřikuje, že je nevinná. Pusu jí zavře až mrtvice. Z jejích následků se nikdy nevzpamatuje. Život jí nakonec v listopadu 1938 vezme zápal plic. Na kontě v tu chvíli má 53 nakažených a tři mrtvé. Minimálně.

Další pravděpodobné oběti se jí kvůli její neochotě spolupracovat nepodaří dokázat.