Vídeňský dvůr tančí. Na plese v září 1900 spočine zrak císařovy rozmazlované vnučky Alžběty na princi Otto Windischgraetzovi. „Toho si vezmu,“ rozhodne se 17letá dívka v jediné chvíli. Okamžitě se svým novým přáním běží za dědečkem.
To, co by František Josef I. (1830–1916) rozhodně netoleroval žádnému jinému příslušníkovi rodiny, u Alžběty (1883–1963) strpí.
Její přání uzavřít morganatický sňatek s Windischgraetzem (1873–1952) je ale příliš. „Podívej, Erzsi,“ zkouší to císař s milovanou vnučkou po dobrém, „jsi ještě tak mladá.
Dobře to všechno zvaž…“ Arcivévodkyně dostává rok na rozmyšlenou a František Josef se utěšuje představou, že na málo urozeného ženicha během té doby zapomene. Snad jako drobný úplatek věnuje císař o Vánocích vnučce úžasný perlový náhrdelník závratné ceny…
Trapné chvilky v Schönbrunnu
Rok se sejde s rokem, ale milá Alžběta si trvá na svém – vezme si okouzlujícího Windischgraetze. Císař kapituluje, ale prosadí si, že se arcivévodkyně v případě sňatku vzdá všech dědických nároků pro sebe a své případné potomky.
Alžběta souhlasí a vše stvrzuje podpisem. Idylka? Ne, věc má ještě jeden podstatný háček – ubohý Windischgraetz nemá dosud ani ponětí, že se stal obětí arcivévodkynina „zbožňování“. Kdo ho postaví před hotovou věc? Přece dědeček nevěsty, sám císař.
Oba muži zažívají při setkání v Schönbrunnu perné chvilky. Windischgraetz chvílemi rudne, chvílemi bledne.
Slavná svatba
Nakonec ze sebe vykoktá, že je to pro něj pocta, ale že je již zasnouben. Schůzka končí. Mohlo by se zdát, že Alžběta bude muset na svatbu zapomenout. Postaví si však hlavu. František Josef I. se ocitá v úzkých.
Nezbývá mu, než si nápadníka pozvat znovu na kobereček. „Jste přece poručík, jste tedy podřízen mým rozkazům, protože jsem vrchním velitelem vojska. A jako takový vám nařizuji, abyste se oženil s mou vnučkou,“ nasazuje císař těžký kalibr.
„Protože mi Vaše Výsost dává příkaz jako vojevůdce, musím poslechnout,“ ustupuje Windischgraetz. Slavná svatba se může konat. Ubohý novomanžel jako svatební dar obdrží od Františka Josefa knížecí titul.
Velká laskavost
„Otto Windischgraetz nám prokázal velkou službu a laskavost, když si ji vzal a ušetřil nás tak mnoha starostí,“ poznamenává uštěpačně arcivévoda Rainer (1827–1913) k sňatku.
I když by se mohlo zdát, že vynucené manželství ani nemůže být šťastné, Alžbětě a Ottovi to klape. Alespoň z počátku. Jediné, s čím má Windischgraetz trochu problémy, je nezdolný sexuální apetit jeho choti. Ze vztahu vzejdou tři synové a jedna dcera.
Postupně však na povrch vyplouvají povahové rozdíly mezi oběma manželi. Otto je příliš povrchní, zajímá se jen o peníze. Alžběta je zase panovačná, nadmíru sebevědomá. Poměrně brzy je na pořadu dne i nevěra…
Dílo anonyma
Alžběta právě ve Vídni nakupuje, když vtom jí kdosi podsune anonymní dopis.
Otto Windischgraetz se prý v Praze, která je jejich domovem, zakoukal do operní zpěvačky Marie Zieglerové (1881–1966) a v době arcivévodkyniny nepřítomnosti se s ní schází v jejich vile. Rozzuřená Alžběta okamžitě nastupuje do vlaku směr Praha.
Doma skutečně zastihne manžela ve společnosti cizí ženy. Bez rozmyslu vytahuje z kabelky pistoli a na svou sokyni v lásce vystřelí. Zpěvačka je těžce raněna, ale celý incident je „v zájmu monarchie“ přísně utajen.
Pokud jde o mimomanželské sexuální vztahy, sama Alžběta má přitom máslo na hlavě. Zimy obvykle tráví s dětmi na Istrii, daleko od manžela, a do své tamní vily si zve celé zástupy pohledných mužů, vesměs císařských důstojníků.
S většinou z nich hraje tenis, někteří po mači zamíří do její ložnice. Manželství spěje k bouřlivému rozvodu. Formálně ho však Alžběta dosáhne až v roce 1948.
