V zatuchlém, malém kamrlíku bez oken se tísní skupinka zvědavců. Všichni si schválně přivstanou, aby jim neunikla sebemenší drobnost. Krev a smrad ignorují, se zatajeným dechem čekají, co se bude dít. Pak odhalí prvního nebožtíka a „zábava“ začíná…
V neděli odpoledne se dá dělat spousta věcí. Lenošit, sportovat, vzdělávat se. V Paříži 19. století ale mají na ukrácení dlouhé chvíle trochu jinou vychytávku.
Jakmile ráno zazvoní budík, rodina se slušně oblékne, umyje, učeše, pak nasadí smutný výraz a vyrazí do nejbližší márnice. Lepší zábavu než koukat se na rozkládající, mnohdy neidentifikovatelné nebožtíky, aby člověk pohledal.
Co takhle zkusit tisk?
Nedělní morbidní divadýlka přitom začnou úplně nevinně. Mrtvoly plavou v Seině mnohem častěji než ryby, a policie odmítá sedět nadále s rukama v klíně. Mnohdy totiž vůbec netuší, o koho se jedná.
A právě tehdy někdo přichází s nápadem zapojit do pátrání noviny. Píše se rok 1849, když se strážci zákona osmělí, a mezi Pařížany vypustí zprávu o nalezení zmasakrovaného těla. „Muž, zbavený rukou, hlavy i nohou, byl vyloven ze Seiny.
A pařížská policie potřebuje toto tělo identifikovat. Zve proto všechny Pařížany do hlavní budovy márnice na Quai de l’Archevêché….“ Obyvatelé nejprve zírají s otevřenou pusou, zvědavost je ale přemůže. Vždyť je to zadarmo!
Márniční podívaná
Před omšelou „La Morgue“ naproti Notre Damu se ve smluvený den lidé doslova tísní. Když v houfu šouravým krokem dojdou až k místu, kde je trup vystavený, děti spustí nadšený povyk, zatímco jejich matky omdlévají a otcové nervózně konverzují.
I když si najdou tací, kteří si nad nechutným nápadem klepou na čelo, policistům se osvědčí. Nejen, že v následujících dnech vyloví zbylé části těla, ale oběť se podaří identifikovat a pachatele posadit do smradem prolezlé kobky.
Morbidní divadlo od té chvíli nabírá na pravidelnosti. Identifikace se totiž z mizerných 10 % rázem zvedá na 75 %. Jen je potřeba dát všemu řád a těla umístit do bezpečné vzdálenosti. Mrtví jsou proto nejprve svlečeni, důkladně prohlédnutí a nakonec zmrazeni.
Teprve poté mohou být za sklem či mřížemi vystaveni. Do roku 1882 se ale místnosti nechladí, nebožtíci se po krátké době nafukují a nejsou k poznání. Po 3 dnech jsou proto jejich těla nahrazována fotografiemi.
Rejžujeme na smrti
Od té chvíle se zvědavci hrnou dovnitř po tisících, za týden je schopno se v márnici vystřídat klidně i 40 000 lidí. U mříží se tísní jak vykulené děti, tak tuláci, kteří zrovna nemají co na práci, nakouknout touží i někteří turisté.
Mnohdy se ale stane, že si nos k mříži přijde strčit i samolibý pachatel. Podobnou zvědavost zasadí do svého díla Tereza Raquinová například spisovatel Émile Zola (1840–1902). Před márnicí se proto rozjíždí slibný byznys.
Komu se dělá nevolno, může si zakoupit vonnou sůl, tygří mast nebo čpavek. K dispozici je také koňak či ovoce.
Malá a nevinná
Další návštěvní lavinu strhne i rok 1886. Tehdy nechají strážci zákona na titulní stranu Le Journal Illustré otisknout fotku mrtvé čtyřleté holčičky s jedinou záhadnou modřinou na ruce.
Plátek, který denně „oběhne“ tisícovku domácností, rozpoutá davové šílenství. Doprava kolabuje, ulice jsou přeplněné, před márnicí se lidé chvílemi i mlátí, jen aby dívenku spatřili na vlastní oči.
Nakonec nebohou dívku zhlédne na 150 000 lidí rozdělených do skupinek po 50. Ani přes všeobecnou horlivost se pachatele ani totožnost holčičky senzacechtivému a početnému davu odhalit nepodaří.
