„Ukažte ruku,“ zastaví cikánka roku 1867 urostlého muže v pařížských zahradách Tuilleries.

Chytí jeho dlaň a otočí ji k sobě. „Šestkrát bude váš život viset na vlásku. Až po sedmé se přetrhne,“ přejede prstem čáru jeho života a vážně se mu zadívá do očí.  

„Je to nesmysl,“ zasměje se ruský car Alexandr II. Nikolajevič (1818 – 1881), vytrhne z jejích dlaní svoji ruku a pokračuje v procházce. Ačkoli ženina  slova nebere vážně, nemůže na ně úplně zapomenout… Podle svědectví současníků prý skutečně cikánka vyvěštila carovi jeho tragický osud. A hrůzná předpověď se začala naplňovat už během Alexandrova pařížského pobytu v roce 1867. Zažil druhý pokus o atentát. Vznikají radikální skupiny toužící po změně.

Černý předěl (Přerozdělení půdy) je pro mírové řešení situace, Narodnaja volja (Vůle národa) ale neváhá jít přes mrtvoly, hlavně tu carovu.   

  

Za život vděčí zpoždění vlaku 

5.února 1880 má přijet na slavnostní návštěvu carův švagr Alexandr Hesenský(1823 – 1888). Ve velké jídelně se má konat slavnostní oběd. Chalturin zjistí, kdy se bude servírovat, připraví dynamit a nastaví pekelný stroj.

Odejde z paláce a na náměstí ho čeká Željabov.  Sotva spolu zahnou do sousedních ulic, uslyší detonaci. „Podařilo se,“ zajásají. Jenže předčasně. Obrovské závěje sněhu způsobily zpoždění vlaku.

Ve chvíli, kdy má car se svým švagrem už ochutnávat vybrané lahůdky, oba teprve přicházejí do jídelny. „Podlaha se zvedla, jakoby s ní pohnulo zemětřesení, plyn v chodbě zhasl, nastala naprostá tma a vzduchem se šířil nesnesitelný pach střelného prachu či dynamitu,“ vylíčil dramatický okamžik hesenský princ.  

Smrti se nebojí 

Výbuch odskákaly stráže. Mezi troskami a sutí koukají zkrvavené části lidských těl. „Byl to drásavý výjev, na tu hrůzu nezapomenu za celý svůj život,“ říká následník trůnu Alexandr III. Alexandrovič (1845 – 1894). Jeho otec už si není jistý životem ani ve svém vlastním domě…

„Tehdy carovi poradci přiměli Alexandra omezit vystupování na veřejnosti a cestovat pouze po vodě,“ píše americký autor Carl Sifakis. Přísný režim ale panovníkovi vadí. „Žiju již déle než kdokoli z mého rodu,“ odmítá opatrnost. „A pokud jde o smrt, tak té se osobně nebojím,“ umlčí každého škarohlída.  

Co skrývají sudy se sýrem? 

Na přípravě dalšího atentátu pracuje opět Narodnaja volja. Výchozím bodem se stane petrohradská ulice Malá Sadová, kterou se car přesouvá ze Zimního paláce na slavnostní vojenské přehlídky.

Pronajmou si tu obchod a jako zástěrku v něm prodávají sýry. Při tom po nocích kopou pod ulicí šachtu pro umístění miny. Den D stanoví na 1. března 1881. Sousedům je ale krámek podezřelý. „Děje se tam něco divného.

Ti lidé tvrdí, že jsou mlékaři, ale takhle se mlékaři nechovají,“ upozorní policii. Ta se 1. března 1881 ráno vydá obchod zkontrolovat. Nejde ale o moc důkladnou prohlídku, když jim unikne, že sudy ve sklepě neukrývají sýry, ale výbušniny…  

Výbuch na nábřeží 

Sotva vytáhne policie paty, skupina položí do šachty minu a čtyři atentátníci vyzbrojení granáty se vydají na ulici. Perovská se svými pomocníky vypátrá trasu, kterou car pojede. Carova ochranka ale jako kdyby vycítila blížící se nebezpečí.

Na poslední chvíli mění plán a carův kočár se ubírá cestou po nábřeží Kateřinského kanálu.

Čtveřice mu okamžitě vyrazí naproti. Sotva se přiblíží, Nikolaji Rysakovi (1861 – 1881) se podaří hodit nálož. Po ohlušující ráně zůstává na ulici ležet chlapec, dva kozáci z carské eskorty a koně. Carův kočár se kymácí ze strany na stranu a všude se šíří dým.  

Vrah pomáhá oběti 

Alexandr ale vystupuje ven, jakoby se nic nestalo a chce si prohlédnout škody. „Tys hodil bombu?

No, to je mi pěkná věc!“ osloví vzápětí Rysakova, jehož už zadržela policie. Chvilky carovy nepozornosti využije další z atentátníků, Ignatij Griněvickij (1856 – 1881) a panovníkovi se přímo pod nohama rozprskne další bomba. Třetí z čtyřlístku teroristů Ivan Jemeljanov se ale zachová, jak to nikdo nečeká.

Snaží se těžce raněnému vládci pomoci. „Kusy lidských těl pokrývaly sloupy veřejného osvětlení i stromy, sníh se zbarvil rudě,“ líčí Sifakis příšerné okamžiky. Alexandra nakládají na nosítka.

„Zima – zima, do paláce, rychle – zemřít tam,“ zašeptá, ještě než upadne do bezvědomí. O hodinu později zemře.