Nejen ženy, ale také muži ve starém Egyptě toužili po kráse, ideálně věčné. Nebylo to dáno jen jejich marnotratností, ale hlavně náboženským smýšlením. Používali líčidla, vonné oleje a masti.

A kult krásy se v jistém smyslu odrážel i v pohřebnictví, protože mumifikace neměla dovolit, aby lidské tělo znehodnotil zub času. Proč? Pojďte to s námi zjistit.

Existuje řada pramenů, ze kterých můžeme čerpat poznatky, týkající se péče o tělo ve starověkém Egyptě, a nejde pouze o obrazové materiály, ale také o předměty, jako jsou nádoby, v nichž se kosmetické přípravky uchovávaly.

Pečovali o sebe panovníci i obyčejní lidé. Velmi dbali na hygienu a zkrášlování, protože právě čistotu považovali za svůj typický znak, kterým se odlišují od ostatních tvorů. Navíc vyznávali tzv. Maat – bohyni harmonie a zároveň zosobnění spravedlnosti.

Jejím ideologickým opakem byl Isfet – nespravedlnost, násilí, zlo a chaos včetně špíny, které se proto lidé chtěli vyhnout. Vyšší vrstvy si v domech budovaly koupelny s vanami a sprchovými kouty, v nichž svého pána služebnictvo polévalo vodou.

Nicméně i obyčejní lidé dbali na čistotu, jen k tomu nevyužívali luxusní prostory, ale to, co pro ně bylo dostupné, třeba káď nebo řeku Nil.

Jakou kosmetiku Egypťané používali?

Muži i ženy bez rozdílu používali masti, oleje a líčidla. Zvláště si potrpěli na vůně, proto se vonnými oleji nejen potírali, ale také si je bohatí lidé nalévali do koupelí, které si dopřávali až několikrát denně.

Kosmetika měla zkrášlovací, ochrannou a regenerační funkci, tolik potřebnou pro kůži vystavovanou slunci, větru a písku.

Nepředstavujte si však, že Egypťané měli možnosti, jaké máme my dnes, kdy si z nepřeberného množství kosmetických produktů mnohdy ani nemůžeme vybrat. Zkrášlovací prostředky nebyly snadno dostupné a vladaři se snažili je pro své obyvatelstvo zajistit. Někdy se masti a oleje dokonce používaly jako platidlo.

Místní i exotické přísady

Suroviny pro výrobu nacházeli Egypťané ve svém okolí, nejčastěji přitom šlo o místní rostliny, minerály, popel atd. Případně se kosmetické ingredience dovážely, například ze Sýrie a Libanonu.

Bývaly také vzácnými dary mezi panovníky jednotlivých království, a tím pádem byly stavěny na úroveň zlata.

Příkladem za všechny je kadidlo, které se v Egyptě přirozeně nevyskytovalo, ale bylo velmi cenné. Jeho zdrojem musel být obchod, přičemž jedním z míst, odkud se dováželo, byla země Punt, kam poslala výpravu slavná královna Hatšepsut.

Pro zajímavost můžeme uvést, že kadidlo je stále používáno. Obsahuje ho například ikonický parfém No. 5. Jeho konzistence, stejně jako konzistence všech moderních parfémů se však od těch staroegyptských výrazně liší, dříve šlo spíše o vonné oleje.

Výrazné oči

Při líčení si Egypťané a Egypťanky zdůrazňovali hlavně oči. Silné linky vykreslovali černou barvou, oční víčka zase zdobila zelená nebo modrá barva a nezapomínali ani na zvýraznění obočí a řas.

Věřili totiž, že nalíčené oko je lépe chráněno proti zlu a víc připomíná boží pohled.

Ideály krásy

Stejně jako nyní také před mnoha lety se měnila móda, a to v oblékání i stylu účesu a líčení. Dokazují to obrazové a písemné památky.

Velkým vzorem krásy se stávaly královské manželky a panovnice. Vzpomenout můžeme třeba Nefertiti, o které se v tomto speciálním čísle časopisu Svět na dlani dočtete. Ji Egypťané považovali za skutečně nádhernou, a tak přirozeně platila za symbol krásy.

Ženy i muži se na ni chodili dívat pod speciální okno paláce, v němž se ukazovala lidu.

Krása i po smrti

Zachované mumie jsou jedním z velmi podstatných pramenů, které nám o starověkém Egyptě mnohé vypovídají. Přemýšleli jste ale někdy o tom, proč se Egypťané snažili těla takto uchovat?

Fyzická krása nebyla důležitá jen za života, tělesná schránka měla sehrát roli také po smrti, kdy se oddělily tři části tvořící člověka: tělo, duše a životodárná síla.

S jejich opětovným spojením potom Egypťané počítali právě v posmrtném životě, což jim však museli umožnit správnými podmínkami k překonání podsvětí a následnému odchodu do věčného života.

Důležité je si uvědomit, že tenkrát smrt nechápali jako konec, ale začátek dalšího života, který měl nastat a byl možná považován za mnohem důležitější než ten pozemský. Hrobky představovaly příbytky na věčnost, nikoli hroby jako takové.

Proto se snažili, aby se zachovala těla, do nichž se zbylé dvě části, tedy duše a síla, měly vrátit a žít v nich navždy.

Mumifikace se netýkala jen vládců

Už během života Egypťané upínali velkou pozornost na vlastní pohřbení, a to v případě vysoké, střední i nízké vrstvy. Rozdíly mezi nimi samozřejmě panovaly, protože královské rody a jiné elity mohly do pohřební výbavy dát mnohem víc peněz.

Výbava hrobek se stávala velkou investicí, byť každý měl jiné možnosti. V chudších rodinách se způsob pohřbení zjednodušoval, ale stále měl plnit svůj účel. Všichni chtěli projít mumifikací, aby mohli žít další život. Vládci byli samozřejmě mumifikováni pečlivěji.