Není párek jako párek. A notabene, když je v rohlíku. Toto spojení u nás dobře známe. Ve Spojených státech amerických si na něčem takovém ale těžko pochutnáme. Tam se párek do pečiva nezasouvá, nýbrž vkládá mezi podélně rozříznutou bagetku. Ještě trochu hořčice, kečup, cibulku a hot dog je na světě!

V USA na něj nedají dopustit. Stánky s ním tam najdete na každém rohu. Jeho historie je přitom ještě zamotanější než vzor, který na něj vykouzlí prodavač pomocí omáčky.

Neuvěřitelně praktická pochoutka

Tak, jak to občas u podobných „vynálezů“ bývá, i hot dog je s největší pravděpodobností vynalezen náhodou. Ba co víc, dokonce se mu dostalo privilegia mít několik příběhů svého zrození. Který je ten pravý, to už se asi nikdy nedozvíme.

Je to ten, ve kterém hraje hlavní roli německý imigrant a původním povoláním pekař Charles Feltman (1841–1910)? Má to být právě on, koho první napadne vložit podlouhlou uzeninu do překrojené housky.

V roce 1867 si nechá vyrobit vozík s malým vařičem na dřevěné uhlí a přihrádkou na pečivo a otevře si na pláži na Coney Islandu (poloostrov v nejjižnější části Brooklynu) stánek. Jeho výtvor, pojmenovaný „red hots“, téměř okamžitě vyvolá senzaci.

„Byl neuvěřitelně praktický. Dal se jíst za chůze, na písku mezi koupáním, dokonce i na kolotoči. A to bez talíře nebo příborů,“ vysvětluje americký historik Henry Collins Brown.

Feltman si nakonec otevře celou restauraci, kde kromě „red hots“, prodává i spoustu dalších jídel.

Pečivo místo rukavic

Feltman ale není jediný potencionální vynálezce masové dobroty. Hodně se skloňuje také jméno Antoine Feuchtwanger, popřípadě Anton Ludwig Feuchtwanger. Podle toho, kterému zdroji dáváte přednost.

Opět jde o německého přistěhovalce, který na konci 19. století prodává párky v ulicích St. Louis v americkém státě Missouri.

Aby si jeho zákazníci nepopálili ruce nebo se nezamastili, poskytuje jim k jídlu látkové rukavice, které mu mají po konci konzumace vrátit. To se ale neděje, což dost leze do peněz.

A tak Feuchtwangera manželka v roce 1880 navrhne vkládat párky mezi rozpůlenou bagetku. Existuje ale ještě trochu jiná verze téhož příběhu, podle které se vše odehraje až v roce 1904 na Světové výstavě v St.

Louis a na vkládání uzeniny mezi pečivo nepřijde Feuchtwangerova žena, nýbrž jeho švagr, pekař.

Vynálezce podle novin

Do fronty údajných autorů hot dogu se staví i další. Třeba rodilý Rakušan Ignatz Frischman, který do Ameriky dorazí někdy před rokem 1850 a právě z jeho hlavy a posléze i pekárny mají pocházet podlouhlé vídeňské rohlíky, vyrobené speciálně pro hot dogy.

Před touto inovací se párky obvykle podávají mezi dvěma krajíčky chleba. Frischmann dodává své jedinečné rohlíky prodejcům v okolí Coney Islandu, a když v roce 1904 zemře, připíše mu vynález pochoutky v otištěném nekrologu i slavný deník New York Times.

Skoč do krámu pro pečivo!

Pouliční prodavač Harry M. Stevens (1855–1934) ale tvrdí, že hot dog je z jeho hlavy. Zrodí se prý v jednom chladném dubnovém dni roku 1901, kdy mu během prodeje klobás dojde voskový papír, na kterém je tradičně podává.

A tak pošle jednoho ze svých zaměstnanců do krámu koupit nějaké pečivo. Ten se po chvíli vrátí s náručí plnou francouzských bagetek. Stevens je rozkrojí a mňamka je na světě.

Místo chleba rohlíky

Posledním do početné party gastro průkopníků je pak Adolf Gehring, jehož příběh nás zavede zpátky do St. Louis. Tady, během baseballového zápasu 3. června 1903 prodává Gehring klobásy a párky s chlebem.

Brzy má vyprodáno, a tak se vydá do pekárny a řeznictví doplnit zásoby. Jenže pekař na krámě už nemá nic jiného než podlouhlé rohlíky. Gehring je vezme všechny, stejně jako klobásy a párky od řezníka.

Pečivo a uzeniny pak dá dohromady a se svými „masovými sendviči“, jak je nazývá, se vrátí na stadion.

Se psy společného víc, než myslíte

Příběhy zrození bychom tedy měli, ale jak dostal „horký pes“ neboli hot dog svůj zvláštní název? Se psy má společného možná víc, než si myslíte. Němečtí přistěhovalci totiž do Ameriky přivezou nejen párky a klobásy, ale také novou psí rasu – jezevčíky.

To vede k fámám a posměškům o skutečném obsahu tajemných masových trubiček, které prodávají na rozích ulic. Uzeniny skutečně svým podlouhlým tvarem jezevčíky připomínají. Ba co víc, někteří vtipálci možná ani nevědí, že nejsou tak daleko od pravdy.

V Německu je totiž konzumace psího masa během 19. a 20. století běžná v Sasku, Slezsku, Anhaltsku a Bavorsku.

Nedáte si jezevčíka?

V USA se dlouhá léta traduje, že jako první termín „hot dog“ ve spojení s žádanou pochoutkou použije v roce 1901 sportovní karikaturista New York Journal Tad Dorgan (1877–1929).

Ten v roce 1901 během baseballového zápasu pozoruje prodavače, jak nabízejí své dobroty se slovy:

„Get your red-hot dachshund sausages“, tedy „Dejte si rozpálené jezevčíkové klobásy!“ Protože totiž podlouhlé uzeniny připomínají Američanům jezevčíky, rozhodnou se jim přezdívat právě německým výrazem pro toto psí plemeno – dachshund.

Jenže Dorgan si není jistý, jak se ono slovo píše, a tak nakreslenou karikaturu skutečného jezevčíka, vykukujícího z rozříznuté bagetky, opatří titulkem „Get your hot dog“, tedy „Dejte si svého horkého psa“.

Od psích vozů k horkým psům

Celý příběh ale stojí na vratkých nohách. Ona karikatura totiž není i přes transparentnost Dorganovy práce k nalezení. A tak je pravděpodobnější, že výraz vznikne už někdy v 90. letech 19. století, kdy se začne objevovat v amerických vysokoškolských novinách.

Studenti Yaleovy univerzity už tehdy prokazatelně označují pouliční stánky, prodávající horké párky a klobásy, jako „psí vozy“. Odtud už je k hot dogům skutečně jen krůček.