Už více než jedno století dominuje Paříži jedinečná věž. Zdárně přečká dvě světové války, sebevražedné skokany i další nepříjemnosti, a tak může dál lákat miliony turistů na fenomenální výhled na celou metropoli.

Plnými doušky si ho nesčetněkrát užije i otec věže, geniální konstruktér Gustave Eiffel (1832–1923).

Nikoliv ovšem jako obyčejný návštěvník, ale jako její obyvatel. Ve třetím patře pařížské ikony, až do roku 1930 nejvyšší stavby světa, si totiž pro sebe zřídí malý apartmán.

Útulné prostory vybaví pár kousky nábytku, několika obrazy nebo velkým pianem a užívá si nadpozemskou pohodu. Přijímá návštěvy, pracuje (mimo jiné využívá byt pro meteorologická měření) nebo se prostě jen kochá pohledem na město jako na dlani. Idylku mu kazí jen otravná pařížská smetánka.

Můj byt, můj hrad

Jakmile se totiž bohatí měšťané dozvědí o existenci Eiffelova malého hnízda v srdci města, na což dojde nedlouho po otevření věže v roce 1889, začnou závidět, žárlit a chtít.

„Když tam může bydlet on, proč bychom nemohli my!?“ honí se jim hlavou, když nebohého konstruktéra bombardují desítkami žádostí o pronájem prostor, byť třeba jen na jednu noc.

Eiffel ovšem všem zájemcům odpovídá jasným a stručným „Ne!“. O svou oázu klidu se nehodlá s nikým dělit. Za žádnou cenu. A že ji zájemci dovádějí do astronomických výšin. Proti občasným návštěvám ovšem nemá.

Zvlášť, když jde o tak prestižní hosty, jako je třeba Thomas Alva Edison (1847–1931). Ostatně oba se tu potkávají dodnes. Už ne jako živí lidé, ale v podobě voskových figurín.

Ty jsou dnes, stejně jako celý apartmán s dobovým nábytkem, k dispozici očím zvědavých návštěvníků.

https://www.youtube.com/watch?v=7e_r6C0wrz0