Skupinka mladých Ainů, příslušníků národa žijícího hlavně na japonském ostrově Hokkaido, vyráží do hor nad vesnicí. Musí se soustředit, protože před sebou důležitý úkol. Jeho splnění možná potrvá i několik dnů.
V kopcích chytí medvídě, které živé odvedou do vesnice. Najdou si tak ztělesnění svého boha Kamui.
Po třech dnech se mladí Ainové, konečně vrací domů. Vesničané je nadšeně vítají. Medvíděti se teď dostane té nejlepší péče. Dva roky ho obletují a splní šelmě každé přání, které jí jenom vytuší v očích.
„Musíme nakrmit Kaimu,“bere mladá žena část jídla určeného pro rodinu. Její muž ani děti neprotestují. Celá vesnice krmí medvěda tím nejchutnějším jídlem. Lidé mu věnují pomalu víc pozornosti, než vlastním dětem.
Jakmile ale uplynou přesně dva roky od jeho příchodu, nachystají mu za zpěvu starodávných písní smrt. Při obřadu nechybí rituální tance. Podle jejich víry sice medvědí tělo umírá, ale duše zůstane s nimi.
Zamíří pak do lesů, kde přemlouvá další medvědy, aby šli blíž k vesnici, kde je mohou obyvatelé ulovit a mít tak dostatek potravy. Rituál je posilující. Krátce po jeho skončení se Ainové vydávají do boje.
Předešli lidi Slunce
Mají spadeno na Japonce. Vztahy mezi oběma národy jsou napjaté. Sice se v roce 655 objevuje na japonském císařském dvoře několik Ainů a oba národy spolu čile obchodují, klid ale netrvá dlouho. Pro Japonce jsou Ainové zkrátka jiní:
Nemají jejich šikmé oči a na rozdíl od nich se pyšní bílou pokožkou. Navíc si dělají nároky na stejné území jako oni. „Ainu žili na tomto místě statisíce let předtím, než přišli synové Slunce (Japonci-pozn. red.),“ vypráví legenda Ainu.
I když v datování trochu přehání, vědci dnes předpokládají, že Ainové jsou pokračovateli lidu Džómon (japonská prehistorie) z období 10 000–300 př. n. l. Jako národ připomínají víc Evropany, než Asiaty. A to je Japoncům trnem v oku.
Poprava duše zrádce
Už Abe no Hirafu (575–664), japonský guvernér území Koši, má vyhánět Ainy. Jenže ti si to nechtějí nechat líbit. Brání se. O století později roku vede Ainy bojovník Ateruj.
Sice v tažení roku 789 slaví úspěch, když podle zpráv Japonců vypálí na 800 domů ve čtrnácti vesnicích, jenže z vítězství se neraduje dlouho.
Roku 802 je i se svým zástupcem Morem zajat a popraven na příkaz japonského císaře Kanmu.
Vladař po Aterujově smrti prohlásí, že „duše Ainu je nestálá jako duše divokého zvířete, je jen otázkou času, kdy zradí.“ I během dalších staletí probíhají mezi Ainy a Japonci neustálé boje.
Války opět nabývají na síle v 15. století, když Japonci osidlují jih ostrova Hokkaidó. Novou provincii pojmenují Ezo. Ainy z ní vyhánějí a ti na oplátku pod velením vůdce Komašajna útočí na vznikající japonské osady. Roztříštění Japonci se ale dokážou sjednotit a roku 1457 uštědří Ainům porážku.
Vůdce padne do léčky
V roce 1648 se ale objevuje další ainský vůdce Šakušajn. Tentokrát jsou bitky mezi ním a Japonci vyrovnané a vítězství se vždy s trochou štěstí přikloní na jeho stranu. Japonci si s ním nevědí rady, proto nakonec v roce 1669 vymyslí léčku.
Pozvou ho na hostinu, kde má být podepsána mírová smlouva. Jde ale o past. Japonci obklíčí Šakušajna a 14 jeho nejlepších bojovníků, zajmou je a 24. října 1669 useknou hlavy.
O tři roky později sice poražení Ainové opravdu podepíšou mírovou smlouvu, ale klid ve vleklých válkách to nepřinese. Japonský klan Macumae odmítá šógunské dekrety, podle kterých mají „nechat z Ezóči vládu lidu Ezo“, tedy ponechat Ainům vládu nad jejich územím.
Zavraždí dokonce Jankičiho, ainského náčelníka z ostrova Kunaširi. Jeho bratr Mamekiri okamžitě organizuje v roce 1789 pomstu.
Na ostrově Kunaširi se mu sice podaří zabít nějaké japonské vojáky i civilisty, ale nakonec mu nezbude, než se vzdát japonské přesile. Šarvátky ale stále nekončí.
„To nejhorší však přišlo až po roce 1867 s reformami Meiji, kdy byla císařským výnosem nařízena expanze japonských rodin do nově nabytých území,“ píše současný autor Kamil Brzák.
Ainové podle reforem nesmí praktikovat svůj styl života, musí se přizpůsobit většině. Japonci se téměř postarají o jejich úplné zničení.
