„Svět tančí tanec smrti po Dunaji lodě plné šílenců odplouvají do míst plných temnoty,“ naříká ve 14. století nad společností slepý mnich Adso v cele kláštera v dolnorakouském Melku.
Italský spisovatel Umberto Eco (1932-2016) nás ve svém románu Jméno růže zavádí do opatství ukrytého kdesi v horách severní Itálie. Adson se svým učitelem pátrá po podivných úmrtích mnichů. Co je historická pravda a co autorova fantazie?
Román: Františkán Vilém z Baskervillu, vyslanec římsko-německého císaře Ludvíka Bavora (1282/87 – 1347), přijíždí v listopadu 1327 do benediktinského kláštera. Účastní se zde jednání zástupců dvou znesvářených stran:
avignonské papežské kurie a radikálních františkánů. Zdejší mniši ale záhadně umírají a při pátrání po zakázané knize shoří klášterní knihovna. Z budovy opatství zbývají trosky a Adso s Vilémem se odjíždějí za císařem. Vilém z Ockamu tvoří skutečnou předlohu románové postavy Viléma z Baskervillu.
Skutečnost: Skupina františkánů kolem Viléma z Ockhamu (1287 – 1347), historické předlohy románového Viléma, a Michala z Ceseny (1270 – 1342), kritizující bohatství a moc církve, uteče začátkem roku 1328 z Avignonu, sídla papeže Jana XXII. (1244 – 1334).Ten se jim pomstí vyloučením z církve.
Františkáni proto hledají pochopení u papežova odpůrce císaře Ludvíka.
Klášterní bludiště a knihovna, která vstala z popela
„Když jsme byli blíž, ukázalo se, že z čtyřstěnu na každém rohu vyrůstá sedmihranná věž s cimbuřím, jejíchž pět stěn je umístěno na vnější straně,“ líčí benediktinský novic Adson příjezd ke klášteru.
Ekův labyrint v opatství, které nikdy neexistovalo, se podobá jihoitalskému hradu Castel del Monte z let 1240 – 1250. Ten má ovšem na rozdíl od něho půdorys osmiúhelníku a osm rohových osmibokých věží.
K inspiraci pro „největší knihovnu tehdejšího křesťanského světa“ posloužila knihovna v Melku, kam umisťuje začátek i konec románu.
Dnes má asi 100 000 svazků (knihovna kongresu USA, největší na světě, jich má 119 miliónů), ale v době, kdy se příběh odehrává, prakticky neexistuje, protože klášter se pozvolna vzpamatovává z obrovského požáru, který ho postihl 14. srpna 1297. V textu benediktinského historika Jeana Mabillona se žádný Adson z Melku nevyskytuje.
Inspirace pro jed a Mnich, který nikdy nežil
„…oběť se otrávila sama a navíc podle chuti, jakou do čtení měla…,“ poznamenává Vilém o zakázané knize, jejíž rohy jsou v románu potřené jedem. Proto mají všichni zemřelí mniši černý prst a jazyk. Když jí listovali a slinili si prsty, otrávili se.
Motiv jedovatých bylin získal Eco možná v zahradách kláštera Garth ve francouzském opatství Royaumont severně od Paříže.
Eco podle svých slov našel motiv příběhu v knize opata Valleta Le manuskript de Dom Adson de Melk, vydané v Paříži roku 1842. Údajně má jít o věrný překlad rukopisu ze 14. století.
Z odkazů Valletovy knihy vysleduje pramen Vetera analecta (v překladu Staré letopisy) od Jeana Mabillona (1632 – 1707), mnicha popisujícího dějiny řádu benediktinů.
Text, vydaný v roce 1721, sice objevuje v pařížské knihovně Sainte Genévieve , ale doplňuje „zbytečně bych dodával, že tato Analecta žádný rukopis Adsa či Adsona z Melku neobsahovala…“.
