V polovině 3. tisíciletí př. n. l. pracují tisíce dělníků ve vápencových lomech v egyptské Gíze na stavbě pyramid. „Uf, to je horko,“ stěžuje si jeden druhému a otírá si pot z čela. Lopotí se tady už několik měsíců. „Ať už to skončí,“ vydechne.
„Kdepak, ještě nás čeká tohle,“ zavrtí hlavou druhý a ukáže rukou na obrovskou skálu před nimi. Dostali příkaz nechat ji téměř netknutou. Šušká se, že z ní vznikne božská socha jejich faraona Rachefa (vláda 2572/2522–2546/2496 př. n. l.).
Skutečně, sotva dokončí pyramidy, vrhají se s nástroji na ni. Pod jejich rukama se mění ve zvířecí tělo znázorňující spojení se lvím božstvem Rutejem. Tvář hlavy vysoké 10 metrů a široké 4 metry patří panovníkovi.
Lvovi ve starém Egyptě přísluší úloha ochránce, proto ho najdeme u bran – i u vstupu do Rachefova komplexu tří pyramid.
Za úklid dostane trůn
Mladý egyptský princ Thutmose IV. (vláda 1401/1397 – 1391/1388 př. n. l.) si jednou vyjede na lov. Nesnesitelné horko ho brzy unaví a marně hledá, kde by si trochu odpočinul.
Konečně zdálky uvidí hlavu sochy trčící z písečných dun a pod ní stín. Vděčně se do něj stulí a okamžitě usne. Za zavřenými víčky se mu začínají promítat snové vize.
„Hynu pod nánosem písku. Když mne vysvobodíš, pomohu ti stát se vládcem nad Egyptem,“ svěřuje se mu kamenný strážce. Thutmose neváhá a nařídí tělo sochy vyhrabat.
Slib se podle legendy splní a faraonův příběh vypráví kamenná stéla, umístěná mezi předními tlapami sfingy.
Terč nudících se vojáků
Další velký úklid čeká obrovské zvíře v době vlády římských císařů Marka Aurelia (121 – 180 n. l.) a Septimia Severa (146 – 211 n. l.). Sfinga odolává zubu času.
Teprve když v roce 1798 vyrazí budoucí francouzský císař Napoleon Bonaparte (1769 – 1821) neúspěšně dobývat Egypt, jeho vojáci si prý udělají z nosu sochy terč pro svá děla.
Jenže svědectví o jeho zničení podává už egyptský historik Al-Makrízí (1364 – 1442) o několik set let dříve. Líčí, jak zemědělci slepě věří, že právě socha má na svědomí záplavy na řece Nil a ovlivňuje úrodu.
Uražený nos
„Nebudete uctívat žádný kus kamene,“ vzteká se ale v roce 1378 káhirský sufí (islámský duchovní – pozn. red.) Muhammad Sa’im al-Dahr a nechá jí urazit nos. Vždyť prorok Mohammed přece zakázal znázorňovat lidskou tvář!
Vesničané si ale zlý skutek nenechají líbit. Za to, že zneuctil jejich posvátný symbol, ho ubijí k smrti. Ovšem nos není jedinou částí, o kterou lev přišel. Hlava se pyšnila i vousy, jejichž zlomek dnes ukrývá Britské muzeum.
