Nejslavnější stavba Indie. Nejmonumentálnější symbol lásky. Ale také možná největší bilboard islámu, který ukazuje převážně hiduistické Indii hned čtyři vztyčené prostředníky.

Monumentální pomník najdete v Ágře v indickém státě Uttarpradéš, kde ho nechal vystavět indický mogul Šáhdžahán (1592–1666)na památku své předčasně zesnulé ženy Ardžumand Banú Bégam (1593–1631) známé jako Mumtáz Mahál (Perla paláce).

Travič na trůnu

Ač je jejich příběh znám především jako příběh velké lásky, je to současně notně krvavá historka o cestě na trůn přes mrtvoly. A to doslova.

Ač je totiž Šáhdžahán nejmladším synem císaře Džahángíra (1569–1627) a coby následník trůn je poslední ve frontě na trůn, chce ho a nezastaví se před ničím.

Vede proti otci několik několik neúspěšných povstání a nechá otrávit prvorozeného bratra Chusraua, oslepeného za pokus o otcovo svržení.

Po otcově smrti otráví i na trůn dosazeného bratra Šáhrijára, a pro jistotu nechá zavraždit i své bratrance, syny prince Danijála. Po celou tu dobu mu po boku kráčí nevlastní sestřenice a manželka Mumtáz Mahál.

Legenda o lásce

O Mumtaz se mluví jako o skromné a upřímné a kultivované dámě, která se rychle učí a Šáhdžahán se do ní zamiloval na první pohled.

V době svatby už sice jednu manželku má, princeznou Kandahari Begum (1593–?), a po svatbě s Mumtaz si pořídí ještě třetí, Izz-un-Nissa Begum (?-1678), historikové se však shodují, že u obou jde jen o politický sňatek a jediným naplněným je vztah s Mumtaz.

Ta je mu důvěrnicí i rádkyní, která mu pomáhá rozhodovat o státních záležitostech. Také je jedinou, s níž si užívá opravdu intenzivního milostného života. „Byl do ní tak zamilován, že s jinými manželkami neměl děti,“ píše kronikář Motamid Khán.

Zato Mumtaz, ta je víceméně po celou dobu manželství těhotná. Během necelých 20 let manželství mu porodí čtrnáct dětí. A po celou tu dobu se s ním trmácí po všech výpravách, mírových i těch válečných.

Přes noc zešediví

Možná i to je jedním z důvodů, proč sedm z jejich dětí zemře krátce po porodu nebo v prvních letech života.

Když na to přijde i důvod proč sama Mumtáz umírá ve věku pouhých 36 let na poporodní krvácení při komplikovaném porodu jejich čtrnáctého potomka během výpravy do Burhanpuru. Legenda praví, že císař u jejího smrtelného lože přes noc zešediví.

Ráno vyhlásí dvouletý státní smutek, během něhož je zakázáno cokoli slavit, zpívat, poslouchat hudbu, oblékat pestrý šat, zdobit se šperky, používat šminky nebo parfémy.

On sám prý padá do zármutku tak velkého, že téměř celý rok neopouští své komnaty, a když se znovu objeví, je z něj předčasně zestárlý muž bez jiskry. Má však vizi, která mu dá nový smysl života.

Hrobka velká jako láska

Rozhodne se postavit mauzoleum, které bude svou velikostí a nádherou odpovídat kráse a velikosti jeho manželky. Na jeho výzvu se sjíždí architekti, stavební inženýři, ale také sochaři a další umělci z mnoha zemí.

Od Persie, přes Turecko, až po Francii a italské Benátky. Ač se spekuluje, že vítězný návrh pochází právě od evropských architektů, šéfem projektu se stává íránský architekt Ustad Ahmad Lahori.

Projekt jehož stavba začne v roce 1632 zaměstná na 22 000 řemeslníků a podle odhadů spolyká částku odpovídající dnes téměř 20 miliardám korun. Dokončen je v roce 1643, ale na zahradách a budovách, které mauzoleum obklopují se pracuje dalších pět let.

Stovky drahokamů na stěnách

Výsledek je monumentální. Komplex o rozloze přibližně 17 ha tvoří zahrada obklopující čtvercový podstavec, na kterém stojí samotné mauzoleum vysoké 72 metrů, celé obložené bílým mramorem z téměř 300 km vzdáleného lomu.

Kolem vchodů se vinou bohaté arabské kaligrafie z černého mramoru, celou stavbu pak bohatě zdobí různé vlysy, reliéfy a speciální mozaiky vytvořené ze 60 druhů polodrahokamů a drahých kamenů (tato původem italská technika se nazývá parchin kari nebo také pietra dura).

Uvnitř pak stojí kenotaf, symbolický sarkofág. V rozích podstavce na němž budova stojí se tyčí do výše čtyřiceti metrů čtyři štíhlé věže a celou stavbu pak obklopuje zahrada ohraničená ze tří stran cimbuřím.

Harmonii celé stavby pak dokonale podtrhuje odraz stavby na hladině kanálu táhnoucího se středem zahrady. Navíc, vlivem měnícího se osvětlení v různých denních dobách mění barvu i mauzoleum.

Od ranní narůžovělé, přes denní bílou až po zlatou v záři zapadajícího slunce a stříbrnou v měsíčních paprscích.

Raději ho zbourejte

Ač se zdá věčný, potýká se Tádž Mahal během své existence s řadou problémů. V 18. století ho během povstání poškodí Džátové. V roce 1857 britští vojáci a úředníci během indického povstání vylamují ze stěn drahé kameny.

Přestože v uplynulých 100 letech prochází řadou oprav, v roce 1983 zařazen mezi světového dědictví UNESCO a od roku 2007 je jedním z nových sedmi divů světa, který ročně navštíví téměř 8 milionů návštěvníků, potýká se dodnes s řadou problémů.

Bělostný povrch stavby ztrácí lesk i unikátní schopnost měnit barvu vlivem denního světla. Ničí ji znečištěné ovzduší, kyselé deště, ptačí trus i mračna hmyzu. Nepomáhá ani vládní nařízení, kterým jsou uzavřeny továrny v okolí.

Vinou poklesu hladiny podzemních vod, která v okolí klesá přibližně o 1,5 m, se objeví problémy se stabilitou. Už v roce 2010 se na stěnách objeví praskliny a minarety se začínají naklánět.

Situace zašla tak daleko, že nejvyšší soud vzkázal uttarpradéšské vládě: „Urychleně zrestauruje Tádž Mahal do původního stavu. Pokud je nutné stavbu po dobu oprav uzavřít, udělejte to. Ale udělejte to hned, pokud toho nejste schopni, tak ho raději zbourejte.“