S projevy řady chorob si lékaři ve středověku příliš nevěděli rady, proto sahali k nejrůznějším, mnohdy i hodně kuriózním receptům. Syfilis se stala obávanou nemocí už krátce poté, co se začala masově šířit.
První záznamy o epidemii v Evropě pocházejí z let 1494/1495 z italské Neapole. Na syfilitickou vyrážku předepisovali ranhojiči rtuťové masti, všelék tehdy používaný na jakékoli kožní nemoci. Oběť jejich léčby tak nejednou dřív zemřela na otravu rtutí než na projevy samotné syfilidy.
Odborníci také často uvádějí, že nákazu syfilidou zavlekli do Neapole námořníci, kteří s mořeplavcem Kryštofem Kolumbem (asi 1451–1506) připluli z Ameriky. Odtud se šířila do dalších koutů Evropy.
Jiná teorie
Existují ale i teorie, že se tato nemoc na starém kontinentu objevovala i v předkolumbovské době, ovšem ne v takové míře. Důkazem je například archeologický nález koster na středověkém hřbitově Panny Marie v Londýně.
Vědci zde v roce 2010 našli 25 lidských ostatků, které jevily typické známky syfilidy. Dvě kostry následně datovali do období 1200–1250, dalších pět do období 1250–1400. Zřejmě se tedy nemoc vyskytovala v Evropě ještě před objevením Ameriky.
Mandát o rouhačství
Císař Maxmilián I. Habsburský (1459–1519) měl ze syfilis také hrůzu. Ovšem recept na její vymýcení hledal jinde. Roku 1495 vydal mandát o rouhačství. Ten jako prevenci proti nebezpečné chorobě zakazoval hru v kostky a klení.
Ačkoli se jeho nařízením řídila celá řada říšských měst, šíření nemoci to samozřejmě nezabránilo…