„Vyhlašuji přestávku. Jednání bude pokračovat za půl hodiny,“ prohlásí předseda tureckého parlamentu 23. dubna 1933, když vidí ruch ve sněmovně. Běžné zasedání Velkého národního shromáždění ale tentokrát vypadá jinak.
Vede ho malý človíček, který se za předsednickým pultíkem téměř ztrácí.
Ještě po skončení 1. světové války (1914-1918) běžně doprovázejí rodiče do továren i sedmileté děti. Dřou tam s nimi i 12 hodin denně, protože peníze se početným rodinám hodí, i ty vydělané malýma ručkama syna nebo dcerky.
Práva mrňat nikoho nezajímají. Rok 1918 sice neznamená žádnou zásadní změnu v otázkách dětské práce, ale statistiky neúprosně říkají, že válečné běsnění připravilo o život téměř 9,5 milionu lidí. V plné nahotě se proto ukazuje, že budování nového poválečného světa závisí především na dětech.
První vlaštovkou ve změně postojů k nim se stává Turecko.
Boj za nezávislost
Osmanská říše patří k poraženým zemím a ocitá se v troskách. Mrtvých napočítá zhruba 325 tisíc a co hůř, její část obsadí vítězné mocnosti a rozdělí si ji mezi sebou (Řecko západ, Arménie východ, Francie jih, Britové a Italové získají Istanbul).
V někdejší Říši půlměsíce se proto v roce 1919 rozhoří boje o národní nezávislost. Turkům se postupně podaří docílit stažení spojenců. Přelomovým datem ve vývoji konfliktu se stává 23. duben 1920, kdy se v Ankaře poprvé sejde Velké národní shromáždění, jednokomorový parlament, aby začal přijímat první zákony nové Turecké republiky.
Tento den 2. května 1921 poslanci prohlásí za státní svátek.
Věnované výročí
Zakladatel Turecké republiky Mustafa Kemal Atatürk (1881–1938) říká: „Milovat děti je pro lidství nutností.“ Uvědomuje si, že mezi válečnými oběťmi je i mnoho nevinných, a právě na potomcích závisí, jak bude jeho země vypadat už za pár let.
Turecké ratolesti proto slaví poprvé už v dubnu 1923, o rok později požádá Atatürk jako prezident, aby se tento den vzdával hold nejenom nezávislosti Turecké republiky, ale i jejím nejmladším obyvatelům.
Na deváté výročí vzniku parlamentu už jim věnuje rovnou celý den. „Děti jsou budoucností našeho národa a zdrojem radosti a veselí. Je naší povinností vychovávat děti k vědomí, že dnešní děti jsou dospělí budoucnosti,“ hlásí se k podpoře nejzranitelnějších obyvatel turecké společnosti.
Nemele jenom prázdná slova. Díky němu se 23. dubna 1923 turecké děti setkávají na stadionech se svými stejně starými kolegy z jiných zemí a rodiny v Ankaře u sebe ubytovávají malé hosty z ciziny. Drobotině také dá možnost vyzkoušet si, jaké to je působit ve vysoké politické funkci.
Nevedou zbytečné řeči
V den třináctého výročí prvního parlamentního jednání je v turecké sněmovně všechno naruby. Dospělí předávají vládu dětem, které místo nich usedají do poslaneckých lavic. Na zvláštním zasedání nevedou ale plané diskuse jako mnozí dospělí zastupitelé.
Aktivně hlásí do politické debaty, baví se ale k věcí a podepisují konkrétní usnesení týkající se vzdělávací a sociální politiky. Zabývají se hlavně potomky z chudých rodin a sirotky. Další mrňousové zase nahradí místní hejtmany a jeden dokonce samotného prezidenta.
Podle tehdy zavedené tradice Turci dodnes slaví 23. dubna jako „Den národní suverenity a dětí.“ K myšlence se se ale brzy přidávají další země. Ve švýcarské Ženevě se 1. června 1925 schází Světová konference pro blaho dítěte a během jejího jednání vznikne deklarace práv dítěte.
Právě proto později řada států přijme jako den oslavující dětí 1. červen.