Roztomilá zvířata, známá hlavně svým typickým postojem na zadních nohou mají skvěle organizované gangy. Dělají všechno společně, dokážou se rozpoznat po hlase a jsou imunní vůči jedům různých živočichů. Nejsou ale tak něžná, jak by se mohlo zdát. Patří k druhům, které holdují vraždění neviňátek!
Je jen málo zvířat na naší planetě, které by byly srovnatelné se surikatami (Suricata suricatta), ať už se to vezme z jakéhokoliv pohledu.
Tito roztomilí šibalové jsou totiž neuvěřitelní pracanti, jejich obydlí připomínají rozlehlá podzemní království a mají mimořádně dobře organizovanou komunitu.
Žijí ve skupinách o několika desítkách jedinců a všichni členové se podílejí na shánění potravy, dávají pozor na dravce a starají se o potomstvo.
Okouzlující šelmy
Vzhled těchto malých šelem je nezaměnitelný a okouzlující. Charakteristický je pro ně obličej s dlouhým, špičatým čumákem a velké oči s bystrým pohledem. Kolem nich mají surikaty tmavé skvrny kruhového tvaru.
Jejich srst může mít hnědý, stříbřitý, oranžový nebo nazlátlý odstín s tmavšími pruhy na hřbetě. Měří okolo 30 centimetrů a jejich ocasy přidávají k této délce ještě zhruba asi 20 až 25 centimetrů.
Ty používají k udržování rovnováhy, pokud stojí vzpřímeně anebo k signalizaci nebezpečí ostatním členům skupiny. Surikaty váží kolem 1 kilogramu. Jsou imunní vůči mnoha druhům jedů včetně velmi silného jedu škorpionů z pouště Kalahari. V zajetí se dožívají 12 až 14 let, ve volné přírodě je to zhruba polovina.
Podzemní království
Žijí v pouštních a travnatých oblastech jižní Afriky, hlavně v Botswaně, Namibii a Jihoafrické republice. Objevují se také v jihozápadních oblastech Angoly a nížinách Lesotha.
Skupiny těchto zvířat čítají obvykle do 30 členů, ale existují také „superklany“, které mohou mít i přes 50 členů. Jejich nory vytvářejí důmyslný podzemní systém, vinoucí se obvykle až v hloubce 2 metrů.
Nora má podobu dlouhého tunelu s mnoha místnostmi a disponuje až několika desítkami vchodů a východů. Svá obydlí si surikaty vyhloubí za pomoci ostrých drápů. Jindy využívají soustavy podzemních nor po jiných zvířatech.
Pod dozorem stráží
Denní program těchto afrických šelem je jasně daný. Každé ráno skupina opustí své nory, polehávají nebo posedávají na slunci a pak se vydávají hledat potravu do okolí. Mezi oblíbené součásti jídelníčku patří brouci, housenky, pavouci nebo štíři.
Pochutnají si také na malých plazech, ptácích, vejcích, ovoci či rostlinách. Skupinu hlídají strážní, kteří se odeberou na vyvýšené místo, odkud ve vzpřímeném postoji na zadních nohou pozorně sledují okolí.
Zajímají je především dravci, jako jsou orli, jestřábi nebo šakali. Pokud hlídka ucítí nebezpečí, začne hvízdat nebo vydávat zvláštní štěkavý zvuk a upozorní tak ostatní, že je třeba rychle se přemístit do bezpečí podzemního úkrytu.
Strážní se pravidelně střídají. Surikaty také hlídají mláďata ve skupině, při výskytu nebezpečí vezme hlídka mláďata do úkrytu a je připravena je bránit i za cenu ztráty vlastního života.
Jako král Herodes
Po zhruba 11 týdnech březosti se samicím rodí v podzemním doupěti slepá a holá mláďata, může jich být až 5 v jednom vrhu. Hlavní roli v rození mláďat přitom hraje vůdčí samice, která bývá matkou až 80 procent všech odchovaných mláďat v kolonii.
Asi po 3 týdnech poprvé opouštějí noru a ve věku 3 měsíců jsou již plně samostatná. Surikaty si navzdory těsné spolupráci v klanech a svému altruistickému chování někdy navzájem zabíjejí mláďata, aby těm svým zajistily lepší podmínky pro přežití. Dominantní samice také může vyloučit z komunity matky druhých mláďat.
Jak rozpoznat nebezpečí
Surikaty se mezi sebou dorozumívají širokou škálou různých zvuků. Mohou takto dokonce označit konkrétní druh predátora, který skupinu ohrožuje. V závislosti na okolnostech cvrlikají, vrčí, hvízdají nebo štěkají.
Akustické charakteristiky takových varovných signálů se navíc mění s naléhavostí dané situace. Bylo identifikováno šest různých hlasových alarmů:
signalizace vzdušného dravce s nízkým, středním a vysokým stupněm naléhavosti a stejně odstupňované hlášení pozemského predátora. Surikaty reagují odlišně po zaznamenání poplachu, týkajícího se vzdušného anebo pozemského nebezpečí.
Například pokud uslyší vysoce naléhavé zvuky, ohlašující blízkost nebezpečí na zemi, obvykle hledají útočiště v noře a při přemisťování bedlivě sledují okolí.
Naopak když identifikují signály, které hlásí predátora ve vzduchu, většinou se nejprve přikrčí a také se dívají směrem vzhůru.
