Skip to content

Sůl: Nejvzácnější koření života!

Sůl solí lidské dějiny. Je neobyčejná a je vzácná. Tak vzácná, že ji dřív měnili za zlato. Bojovalo se o ni, platilo se s ní a platí dodnes. Řídí přírodu a ovlivňuje pochody v těle. Za poslední století roční produkce narostla z 10 milionů na více než 200 milionů tun…

Jako solný sloup (tisíce let před Kristem)

U jihozápadního břehu jezera mrtvých se tyčí Sodomská hora (Džebel Usdum) spolu se solným sloupem jako připomínkou biblického zúčtování. Když Bůh smete ze světa Sodomu a Gomoru, může utéct jediná rodina. Lot se ženou a dvěma dcerami. Ale jen pod podmínkou, že se nebudou otáčet. Jenže Lotova žena se otočí. Z té hrůzy se promění v solný sloup. Je to biblismus, příslovečná smrt na kraji Mrtvého moře. V téhle vodě nic živého (kromě bakterií) nežije, nedá se pít, nedá se z ní uvařit ani čaj. S třetinovou salinitou, tedy obsahem soli 33,7 %, jde o nejslanější moře planety – devětkrát slanější než oceány.

Sodomská hora u Mrtvého moře

Plat v bílém zlatě (začátek našeho letopočtu)

Pro některé národy je sůl extrémně nedostatková, některé africké kmeny mají kusy soli jako platidlo. Maurští kupci vyměňují sůl za zlato v poměru gram soli za gram zlata. Pro Římany je tak vzácná, že budují solivary (výrobny soli) v Polsku nebo v Anglii opravdu ve velkém. První římští legionáři dostávají žold místo sesterciů v podobě soli – je to takzvané „salarium argentum“. Z toho dodnes pochází výraz „plat“ (anglické „salary“) odvozen právě od slova sůl (salt, sal, sol…). Dodnes se solí platí v některých částech Bornea nebo Tibetu.

Anglické slovo salary (plat) pochází ze soli.

Poslední večeře (1498)

Homér považuje sůl za božskou substanci, Platon (427–347) ji popisuje jako „bohům zvláště drahou“ a Řekové, když s ní platí za otroky, protože to je tvrdé platidlo, a některým z nich je k ničemu, pronesou: „Nestojí ani za svou sůl.“ Peršané věří, že kdo obecně nevěří, ten je „nevěrný soli“. Když Ježíš promlouvá ke svým učedníkům, mluví k nim: „Vy jste solí země a světlem světa“. Arabové mají rčení o „soli mezi námi“ Po celou dobu lidských dějin lidé sůl považují za vzácné zboží a mnohovýznamové slovo. Na Leonardově (1452–1519) Poslední večeři někteří dokonce vidí před Jidášem Iškariotským převrženou slánku, což má znamenat zkázu. Sůl prosoluje lidské věky a názvy měst. Anglická města Nantwich, Northwich a Middlewich obsahují slovo „wich“, což ve staré anglosaštině znamená „solné město“. v Rakousku leží Salcburk a v Čechách město Slaný je pojmenované po slaném prameni vyvěrajícím zpod Slánské hory.

I při poslední večeři se solilo.

Válka o bušle (1861)

Všichni generálové bouřlivých století od George Washingtona (1732–1799) po Napoleona (1769–1821) vědí, že vést válku bez soli je čirý nesmysl. Je jí potřeba k léčbě ran, uchovávání potravin, pro koně, k činění kůží nebo barvení uniforem. Bez soli by bylo skoro nemožné dělat boty, pakliže by výrobci nechtěli dělat dřeváky. Ještě před tím, než se 13. dubna 1861 major Anderson vzdá federální pevnosti Fort Sumter pod tlakem přesily jižanských jednotek (tím začne válka Severu proti Jihu), si lídři Konfederace plně uvědomují, jak moc je sůl neocenitelnou komoditou. Třeba alabamský senát přijme 6. ledna 1861 zákon upravující ceny zboží „absolutní nezbytnosti“. Pšenice, mouka, slanina, sádlo, bavlna, kožené boty a samozřejmě sůl se nesmí prodávat za více než 60 procent hodnoty oproti cenám z dubna 1860. Před válkou téměř každý stát Konfederace má nějakou továrnu na sůl. Třeba v Západní Virginii je asi největší výrobní centrum soli, kde se v roce 1846 vyprodukuje na 3 224 786 bušlů soli (1 bušl = 25 kg; tedy přes 80 000 tun). Avšak povodeň a hlavně ovládnutí Unií situaci výrazně osolí.

Vést válku bez soli je čirý nesmysl.

Gándhího solný pochod (1930)

Dandí je docela obyčejná rybářská vesnice na západním pobřeží Indie, přesto v něčem výjimečná. Končí tu legendární pochod a začíná cesta k indické svobodě. Ještě v roce 1930 platí zákon, podle kterého Indové musí kupovat sůl od vlády, tedy rádži, tedy vicekrále a hlavy britské správy Indie. Systém funguje, protože s ním Indové potichu souhlasí. Jeden z nich ale ne. Šedesátiletý mírotvorce Mahátma Gándhí (1869–1948) 12. března 1930 vyjde ze svého bydliště spolu se 78 společníky a během 322 km a 24 dní se z malé skupinky stane masa. Připojí se tisíce mužů, žen, dětí, chodců, cyklistů, motoristů, kameramanů. Když Gándhí konečně dorazí k moři, má hlavu sklopenou, hůl v ruce a nepochybně odřené nohy. Prohlásí, že „gudžarátské bláto je jako samet“, a udělá v blátě díru. Příštího dne, když příliv ustoupí, nabere kousek soli, která tu zůstala. Je zatčen. Jenže jsou zatčeny další tisíce lidí a věznice praskají. Po krátké době britská vláda ve věci soli kapituluje. O 17 let později se Indie osamostatní.

Slavný solný pochod pomůže osamostatnit Indii.
Foto: Wikipedia.org, Shutterstock.com
Právě v prodeji
Sdílej!
Komentáře
Další články z rubriky Historie
Zobrazit více …