Sirény letadel kvílely. Obyvatelé v panice vzhlíželi k obloze a pak se dali na úprk. Nad městem se objevil houf ocelových ptáků trousících miny. Během krátké chvíle se španělské podhorské městečko změnilo v hořící spoušť.
Po skončení první světové války se situace ve Španělsku postupně radikalizovala. Španělská společnost nesmiřitelně rozevřela svoje nůžky. Není se co divit – celosvětová hospodářská krize řádila na počátku 30. let 20. století i zde.
Na jedné straně stály vládní pravicové strany, na druhé stále revolučnější venkov vyhlašující jednu generální stávku za druhou. V letech 1934 až 1936 jich proběhlo těžko uvěřitelných 113!
Kdo s koho
Už se jen čekalo na jiskru, která rozdoutná požár. A ta přišla 17. července 1936. Ve španělském Maroku se rozhořelo povstání. Stávající vláda ztratila kontrolu nad situací.
Proti sobě stáli levicoví republikáni složení ze socialistů, komunistů a anarchistů, na druhé se k akci připravovala armáda vedená generálem Franciskem Frankem (1892–1975).
Za ni se pro změnu postavili pravicoví povstalci, tedy nacionalisté, fašisté, roajalisté i křesťanští demokrati.
Generálka na válku
„Nezasahovat,“ tak zní heslo Společnosti národů, která na dodávky zbraní na španělské území dokonce vyhlásila zbrojní embargo. Bylo to ovšem málo platné. Už od okamžiku, kdy se válka rozhořela, měl generál Franko na své straně Německo i Itálii.
K republikánům se pak přidal v říjnu 1936 Sovětský svaz s Mexikem a navíc i interbrigády, levicové dobrovolnické oddíly z celkem 17 států.
Všechny mocnosti si nenechaly ujít příležitost odzkoušet nové zbraně, na kterých horečně pracovaly od konce první světové války. Občanská válka se tak měla stát generálkou druhé světové války.
Konec básnického génia
Nikdo se neohlížel na konvence. Už na začátku války přicházeli o život hrůzným způsobem civilisté, kteří se ocitli na špatné straně barikády. Hned v prvních válečných měsících jich zemřelo na 50 000! Většinou byli odvezeni za město a postříleni.
V jednom z podobných masakrů zemřel i slavný básník Federico García Lorca (1898–1936). Frankisté, podporovaní zbraněmi z Itálie a Německa, postupně získávali převahu. 27. září 1936 dobyli Toledo, v listopadu 1936 oblehli také Madrid.
Neutralita ostatních států ani zbrojní embargo už dávno neplatily. Španělským územím pochodovala německá Legie Condor a také italští vojáci Corpo Truppe Volontaire.
Ptáci nad Guernikou
V zimě následujícího roku dobyly 8. února Frankovy jednotky Malagu, ovšem na Madridu si zatím vylámaly zuby. Nyní se připravovaly na operaci, která se měla stát prvním leteckým masakrem zamířeným přímo na civilisty v Evropě.
V pondělí 26. dubna 1937 přiletěli na oblohu nad baskickým horským městečkem Guernikou obrovští oceloví ptáci.
Sirény budí strach
Zkázu nesla německá Legie Condor a italská Aviazione Legionaria. Němci pustili do akce svoji horkou novinku, letadla Junkers přezívané Stuky. Jde o zkratku ze Sturzkampfflugzeug, tedy bombardovací letoun.
Stuky vynikaly vysokou přesností, se kterou zasahovaly i menší cíle. Postrachem se staly sirény umístěné na podvozcích letounů. Útok probíhal v odpoledních a večerních hodinách, a to hned ve třech vlnách. Vždy šlo o 23–25 bombardérů a následně také stíhací doprovod.
Cíl? Most! Nebo ne…?
Kromě německých bombardérů – tří dvoumotorových strojů Dornier Do 17E a tří strojů Heinkel 111B z letky VB/88 a formace 17 až 19 Junkersů Ju 52/3m do celé akce přispěla i trojice italských strojů Savoia-Marchetti S.79 Sparviero 280a.
Italské letouny měly z výšky asi 3600 metrů házet dolů 50kilogramové pumy přímo na most přes řeku. Celkem jich svrhly 36. Jenže bomby si létaly, kam chtěly, jenom ne na cíl!
Dlouho utajovaná ostuda
Pumy dopadaly na obytné domy a zničily odhadem až tři čtvrtiny města. Italové pak svůj podíl na bombardování Guerniky dlouhá léta tajili. Báli se odsouzení a ostudy.
Svoji účast na operaci proto římská vláda přiznala až v srpnu 1977, dlouhých 40 let po celé události. Svoji účast na operaci ostatně později po válce popírali i někteří vojáci z německé bojové jednotky Legie Condor, zejména ti, kteří pilotovali.
Zabíjely i kulomety?
Není vyloučeno, že kromě zmiňovaných německých letounů Junkers a italských Savoií vzlétly 26. dubna 1937 nad Guerniku i další stroje.
„Vzhledem ke ztrátě mnoha písemností Legie Condor v závěru druhé světové války ovšem nelze stoprocentně vyloučit ani odpolední nasazení Heinkelů do „lovu“ v okolí Guerniky,“ líčí současný publicista Miroslav Šnajdr.
Mělo jít zřejmě o letouny Messerschmitt BF 109B a také italské stroje Fiat CR.32. Některé oběti z řad civilistů mohly zahynout pod kulometnou palbou stíhačů, ve chvílích, kdy utíkali z bombardovaného města.
Zbrojovky unikly útokům
Jednotky shazovaly pumy ostošest. Pod sebou nechávaly ohnivou zkázu. Přitom kromě zmaření životů civilistů nemělo bombardování žádný význam. Z vojenského pohledu vůbec nesplnilo svůj úkol, vlastně se dá považovat za úplné fiasko.
Železniční doprava navzdory kobercové snůšce bomb dál fungovala, vydržel i most a zkáze unikly i dvě zbrojovky Uceta and Co. a Beistegui Hermanos a také muniční továrna Talleres Guernica.
Na vině byl možná silný severní vítr a také špatná viditelnost způsobená kouřem z hořící městské zástavby.
Nečekaný úder na obyvatele
Samotné město přitom nemělo vybudovanou prakticky žádnou protileteckou obranu, ani jinou formu ochrany. V okolí se tehdy nacházely pouhé dva oddíly republikánské armády, ale jinak byla válka od Guerniky hodně vzdálená.
O to větším překvapením se nečekaný úder stal. „Cílem útoku byl (alespoň podle pozdějšího německého tvrzení) právě kamenný most Renteria vedoucí přes řeku Oca,“ píše o vojenské operaci nad Guernikou Miroslav Šnajdr.
Udává, že v akci junkersy svrhly 22,07 tuny bomb, Savoie Marchetti 1,8 tuny a bombardéry letky VB/88 4,35 tuny bomb.
Brána k Bilbau
Proč si Italové a Němci vybrali právě Guerniku, nepříliš významné městečko žijící si do té doby poklidným životem? Frankistům se stali trnem v oku republikánsky orientovaní Baskové.
Právě toto město všichni ve 30. letech 20. století považovali za centrum bojovníků za samostatnost Baskicka. Už od středověku zde totiž zasedá baskická rada. Navíc se Guernica nacházela před strategicky významnějším městem Bilbau.
V okamžiku, kdy by se frankistům podařilo okupovat toto město, měli by pod kontrolou sever Španělska. Guerniku tedy považovali jen za malý střípek na své cestě. Sám generál Franko prý také do poslední chvíle netušil, jaký cíl 26. dubna 1937 vojáci zvolí.
Picassovo mistrné dílo
„Zničení Guerniky se stalo v rukou republikánů mocnou zbraní v zápase o zahraniční veřejné mínění. Nálet poprávu prezentovali jako bestiální akt zvůle německého letectva,“ vysvětluje Šnajdr.
Frankisté se ale šokující krvavou událost, kterou dokonce na svém plátně zachytil i španělský malíř Pablo Picasso (1881–1973), snažili vysvětlit po svém a úplně opačně.
Zničili jste si ho sami!
Tvrdili, že svoje město si zničili při ústupu samotní jeho obránci, tedy Baskové. Nechtěli je totiž nikomu vydat. Evropou se rychle šířily zprávy o leteckém bombardovacím masakru. Republikáni uváděli 1654 mrtvých a 889 zraněných.
Lidé měli obavy a začínali bít na poplach. Hrůzu budící německé letouny ale svoje poslední slovo řekly až během druhé světové války.
Přiznání Hermanna Göringa
Španělská občanská válka trvala až do 1. dubna 1939 a zemřelo v ní na milion vojáků a civilistů. Mnozí historici otevřeně připouštějí, že Španělsko během ní sloužilo jako zkušební cvičiště pro testy nových zbraní.
Sám německý maršál Hermann Göring (1893–1946) přiznal na lavici obžalovaných během norimberského procesu probíhajícího v roce 1946, co žádal po Adolfu Hitlerovi (1889–1945): „Naléhal jsem na něho, aby podpořil Franka za jakýchkoli okolností.
Zaprvé, abychom zabránili šíření komunismu, zadruhé, abych si otestoval svoji mladou Luftwaffe.“
