V roce 1707 vezme stavitel Santini-Aichel velkou zakázku pro cisterciácký klášter Plasy na Plzeňsku. Celý jeho návrh kameníci nakonec nepostaví, ale i to, co se podaří zrealizovat, budí úžas. Troufne si na netradiční řešení zdejšího barokního konventu. Neodradí ho nestabilní podloží.
Pro jeho zpevnění nechá Jan Blažej Santini-Aichel (1677–1723) zapíchnout do země 5000 dubových klád, na které položí dřevěný rošt. Počítá s tím, že voda proudící sem pomocí kanálů z řeky Střely se postará o konzervaci kůlů, které nebudou uhnívat.
Vytvoří zde i tzv. vodní zrcadla, bazény, na kterých se dá přesně sledovat výška vody. Na jednom z nich zanechá latinské varování: „Aedificium hoc sine aquis ruet: bez vody se tato stavba zřítí.“ Mniši v Plasech berou jeho výstrahu vážně.
„Je třeba zkontrolovat hladinu,“ připomínají si a čtyřikrát denně věnují zrcadlům bedlivé pohledy. Sledují nejenom výšku, ale i celkovou kvalitu a teplotu vody. Santiniho předpoklad, že voda bude fungovat jako konzervant, se ukáže jako správný.
Důkazem se stává klášter v Rajhradě, kde si se spodními vodami poradí podobným způsobem. Jenže nevhodné stavební zásahy v průběhu 19. a 20. století v Rajhradě naruší hladiny spodních vod a jeho varování se tak stane mementem. Hlavice pilotů uhnijí a statika budov dostává zabrat.
Úspěšný lobbista
Nezapomíná ale ani na svůj soukromý život. Roku 1707 se ožení a manželský pár přivede na svět přicházejí postupně čtyři děti, tři syny a dceru. Bohužel, syny pohřbí už v dětském věku. Nepříliš radostnou rodinnou situaci se snaží zahnat tvůrčí prací.
Píše se rok 1718, když se v centru jeho zájmu ocitne kostel Jména Panny Marie ve Křtinách na Blanensku. Jde svatostánek s velmi dlouhou historií, kde dokonce měli působit věrozvěstové Cyril a Metoděj.
Jeho tvůrčí rozlet zbrzdí nedostatek financí, přesto právě tady dokáže v plné kráse předvést, jak ovládá hry světla v interiéru. Záhy ho čeká další soukromá tragédie, roku 1720 ovdoví.
Dlouho sám ale nevydrží a brzy si odvede k oltáři Antonii Ignacii Chřepickou z Modlíškovic, pocházející z rodu, který v roce 1683 získal povýšení do panského stavu.
Jan Blažej s pomocí manželčina původu rozšiřuje svoje společenské styky, což se projevuje přívalem pracovních příležitostí.
Díky švagrovi, svatovítskému kanovníkovi Zdeňkovi Chřepickému (1677–1755) mu například spadne do klína výzdoba pražského chrámu svatého Víta. Úspěšně praktikuje lobbing v církevních kruzích.
Rád půjčuje peníze
Všechny zkušenosti brzy zúročí ve svém nejznámějším díle, poutním kostele sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře tyčící se u Žďáru nad Sázavou, na kterém spolupracuje se zdejším opatem Václavem Vejmluvou (1670-1738).
Použije v něm svůj typický rukopis, který spojuje křesťanskou mystiku s židovskou kabalou. Sám se považuje za jejího velkého znalce. Pečlivě propočítává parametry hvězdice, kterou vzápětí svěří papíru.
Kružítko vrže po papíru, jak vznikají další a další kružnice. Tajemné řeči čísel rozumí víc, než kdokoliv jiný. S velkou oblibou ji proto využívá i ve své práci a nejenom v ní.
Díky svému talentu i píli vydělává hodně peněz, které rád půjčuje a samozřejmě, že to není zadarmo. Svědčí o tom dlužní úpisy, které se dochovaly v jeho pozůstalosti. Skví se na nich dokonce i jména předních českých šlechticů té doby.
Patrně mu nezaplatili za jeho práci… Půjčoval i rodině, svému bratrovi Františkovi a dluhy svého sourozence si velice pečlivě zaznamenával do kalendáře. Ovšem trochu podivným způsobem.
Protože nechtěl, aby někdo nepovolaný pochopil, o jaké zápisky vlastně jde, svěřoval je diáři pomocí tajného jazyka. V něm nahrazoval písmena abecedy číslicemi a vytvářel z nich slova a věty.
