Jeden tah perem a Československo přichází o Podkarpatskou Rus. Je 29. června 1945. Předseda československé vlády Zdeněk Fierlinger a státní tajemník ministerstva zahraničí Vladimír Clementis v Moskvě nechávají část země napospas Sovětům. Bránit se nemohou. 

Když američtí Rusíni v červenci 1918 vytvoří svoji národní radu, obrátí se s otázkou na budoucnost Podkarpatské oblasti na amerického prezidenta Woodrowa Wilsona.

„Usilujte o autonomii v rámci jazykově blízkého státu,“ posílá jim radu přímo prezidentská kancelář.

Mluvčí amerických Rusínů Grigorij Žatkovič (1886–1967) se proto spojí s busoucím československým prezidentem Tomášem Garriguem Masarykem (1850–1937).

„Bylo by možné včlenit podkarpatské území do nově vznikajícího československého státu?“ ptá se ho. „Neusilujeme o to, ale nemůžeme takovou žádost odmítnout,“ komentuje pro veřejnost situaci Masaryk.

Nakonec opravdu „upečou“ připojení nového území k našemu státu. Všechno potvrdí referendum amerických Rusínů 12. listopadu 1918 a posvětí saintgermainská smlouva podepsaná 10. září 1919 na pařížské mírové konferenci.

Sen se stane skutečností

V příštích dvaceti letech do té doby poměrně zaostalé Podkarpatské Rusi svítá na lepší časy. Začíná se tu rozvíjet dřevařský a lihovarnický průmysl, zlepšuje se vzdělání obyvatel. Jenže i sem ve 30. letech 20. století dolehne hospodářská krize.

„Naše země by měla být autonomní,“ sílí proto hlasy místních politiků a nespokojenců. Příležitost k větší míře nezávislosti jim přinese Mnichovská dohoda. Krátce po jejím podpisu se 11. října 1938 zdejším politikům plní jejich sen.

Vyhlašují podkarpatoruskou vládu. Moc si tím ale nepomohou. Na jejich území si klade nároky Maďarsko a 2. listopadu 1938 získává po vídeňské arbitráži jižní část území (především Užhorod a Mukačevo). 14. března 1939 ale obsadí Maďaři i zbytek území.

Sověti si dělají nároky

V Evropě zuří 2. světová válka.  „Po skončení bojů by v souladu se zásadou neporušitelnosti státních hranic měla Podkarpatská Rus znovu připadnout Československu,“ myslí si vedení našeho zahraničního odboje.

Československo-sovětská smlouva z prosince 1943 opravdu uznává Československo v předmnichovských hranicích, tedy včetně území Zakarpatské Ukrajiny. 8. května 1944 proto na Podkarpatskou Rus vyráží naše vládní delegace pro správu osvobozeného území.

Odpovědí Sovětů je ale hnutí za připojení Podkarpatské Rusi k SSSR. Na území si totiž dělá nároky. Když se zde českoslovenští emisaři snaží převzít moc, vznikají konflikty.

Tvrdá ruka strany

Na podzim roku 1944 se zde konají volby taktovkou komunistické strany, která samozřejmě vítězí.

12. listopadu 1944 organizuje schůze, které schvalují připojení země k SSSR. „Podpisy pod požadavkem na připojení k ukrajinské SSSR byly po lidech vymáhány pod nátlakem,“ hodnotí praktiky sovětské komunistické strany současný český historik Karel Kaplan.

Události vrcholí 29. června 1945, kdy Československo musí v Moskvě potvrdit smlouvu o odstoupení Zakarpatské Ukrajiny Sovětskému svazu.

Předsedovi československé vlády Zdeňku Fierlingerovi (1891–1976) a tajemníkovi ministerstva zahraničí Vladimírovi Clementisovi (1902–1952) nezbývá než pokorně připojit své podpisy.

Po připojení k SSSR ale ze Zakarpatské Ukrajiny emigruje do ČSR asi 120 tisíc lidí. Rusíni se nechali chytit na vějičku slibu vlády SSSR o jejich úplné autonomii. Ta totiž trvá pouhý rok a pak je zrušena. Na obyvatele pak dopadne tvrdá ruka sovětské komunistické strany.