Svět je v devátém století rozhárané místo. Na troskách antické říše vrůstají nová království. Jenže i ta se rozpadají a o zbytky se perou nové státní útvary.
Spory mezi Západořímskou a Východořímskou říší otřásají i Římem a papežům jde najednou víc o politiku než o víru.
Šikovným politikem je i Formosus (asi 816–896). Straní vládcům z východní strany, tedy panovníkům germánským proti panovníkům franským. To ho postaví proti papežům i mocným pánům, dočká se i exkomunikace.
Ale čas všechno zahojí a jak se poměry v zemi divoce mění, mění se i jeho postavení. Brzy se mu vrátí jeho výsady. A tak je v roce 891 zvolen za papeže.
Jenže spory tu jsou stále – na jedné straně stojí italský král Wido ze Spoleta (855–894), který se marně pokouší získat západofranskou korunu, a proti němu si zuby brousí Arnulf Korutanský (asi 850–899), který má pocit, že jeho moc sahá i přes Alpy.
„Arnulf je dědicem starobylého Říma, jemu bychom měli být věrní,“ prohlásí Formosus a jasně si vybere stranu.

Mezi vlky
Když Wido začne vyhrožovat Římu zbraněmi, Formosus sepíše zvací dopis a pošle jej na sever. Arnulf jeho volání vyslyší. V roce 896 dobude Řím, Formosovi slíbí pomoc a ulehne s mrtvicí.
Formosus zůstává osamocen a v následných divoce rozháraných měsících je nejspíš otráven a umírá. Ne vždycky se všechny plány povedou.
Na jeho místo nastoupí nevýznamný Bonifác VI. (?–896), o kterém se ví snad jen to, že vládne pouhých 16 dní, než umře i on, a pak se papežem stává Štěpán VI. (?–897). To je oblíbenec a dosazená loutka Widova syna Lamberta ze Spoleta (asi 880–898).
Štěpán jen chvíli po svém zvolení svolá soud. „Formosus byl zrádce a dopustil se mnoha zločinů. Je spravedlivé, aby unikl bez trestu? Rozhodně není!“ soptí a svolá církevní synodu, jejímž smyslem má být spravedlnost. Tedy, spravedlnost v jeho pojetí.

Pomsta chutná nejlíp za studena
Dostaví se velké množství prelátů a duchovních, na které čeká jedno velké překvapení: na místě je i samotný Formosus. Oblečený v honosném papežském rouchu sedí na trůnu.
Ani kadidlo a vonné masti nedokáží pořádně zamaskovat mrtvolný puch, na zšedlé kůži jsou stopy po počínajícím rozkladu. Slyšení není vůbec krátké. Mrtvý Formosus se nijak nehájí, a tak mají otěže plně v rukou jeho žalobci. Všechny právní akty jsou zneplatněny.
On sám je sesazen – jako kdyby nestačilo, že prostě umřel. Ale Štěpán jde ještě dál. V záchvatu zuřivosti přikáže, aby mrtvole byly useknuty tři prsty, kterými žehnal.
A když konečně dosáhne svého a mrtvola už nemůže být více zhanobena, nechá tělo vláčet římskými ulicemi za hlasitého řevu a jásotu všech přítomných a zmučené torzo pak vhodí do řeky Tibery. Vskutku čin hodný papeže.

První vyhrání z kapsy vyhání
Co na to Bůh? Bůh se, jak se nicméně zdá, dívá a nelíbí se mu to. Štěpán se tak z vítězství neraduje dlouho. Jen pár dní po synodě se zhroutí část baziliky, v níž synoda probíhá. Je už dlouho ve velmi špatném stavu, ale nikdo se nestará.
Formosovi příznivci ale mají v rukou jasný důkaz: „Bohu se to nelíbí!“ Když pak Štěpán pronásleduje všechny, kterým Formosus daroval úřady nebo funkce, a zbavuje se každého, na koho se předchozí papež třeba jen usmál, neštěstí je hotovo. Je odpůrci zajat, uvězněn a ve vězení uškrcen.
