Když se na podzim roku 1943 stává velitelem opevňovacích prací na severu Francie maršál Erwin Rommel, je ochotný novému úkolu obětovat vše. Nebude to ale dlouho trvat a ukáže se, že jeho snaha neměla žádný význam.

Německé vrchní velení rozhodne 14. prosince 1941 o výstavbě stálého opevnění podél pobřeží Norska, Dánska, Nizozemska, Belgie a Francie.

V průběhu roku 1942 se rodí takzvaný Atlantický val, jehož úkolem je ochránit třetí říši proti invazi spojeneckých jednotek z Británie.

K tomu mají posloužit rozlehlá minová pole, zátarasy, opěrné body a v neposlední řadě také dělostřelecká hnízda skrytá v mohutných betonových bunkrech.

Budování provází chaos

Jenže výstavbu provází chaos daný tím, že v každé zemi řídí práce někdo jiný a navíc panuje nedostatek kvalifikovaných lidí i materiálu.

Koordinace proto vázne, situace se mění k lepšímu teprve na základě Hitlerova rozkazu z 23. března 1942. Zejména ve Francii se buduje silná obranná linie.

Dělá při práci pořádek

 „Do tohoto nového úkolu vložím vše. Dohlédnu na to, aby jeho splnění bylo úspěšné.

Naší jedinou nadějí jsou pláže, tam je nepřítel nejzranitelnější,“ píše své ženě německý vojevůdce Erwin Rommel (1891–1944), jenž se 5. listopadu 1943 stává velitelem opevňovacích prací.

Od této chvíle se obranný val staví mnohem rychleji a efektivněji, ovšem zdaleka ještě není hotovo. Rommel se také domnívá, že je třeba Spojence zastavit už ve chvíli vylodění, která je nejcitlivějším okamžikem celé operace.

Invazi stejně nezabrání

Když 6. června 1944 skutečně dojde k invazi spojeneckých vojsk v Normandii, jsou hotovy jenom dílčí části opevňovacího systému. Spojencům hraje do karet moment překvapení a nedokončený val ztrácí svůj význam.

Jako chyba Němců se ukázalo přednostní opevňování velkých přístavů, protože Spojenci se jim vyhnuli. Z Atlantického valu dnes zbyly jenom pozůstatky pevností a bunkrů na severu Francie.