Situace na bojišti se stávala pro nacistické Německo nezvladatelnou. Nacistické špičky upíraly zraky stále častěji k nebi.
Říšský ministr letectví Hermann Wilhelm Göring (1893–1946) vyhlásil soutěž zvanou 3 × 1000. Vyhrát ji mělo letadlo, které by bylo schopné donést tisícikilogramovou nálož rychlostí 1000 kilometrů v hodině až na vzdálenost tisíc kilometrů.
To byla na tehdejší technologie skutečná výzva. Téměř splnit se ji podařilo letounu, který opět poněkud předběhl svou dobu.
Když se dnes na Horten Ho 229 (nebo také Horten H.IX) podíváte, je nápadně podobný mnohem pozdějšímu americkému víceúčelovému strategickému bombardéru B-2 Spirit nasazenému prvně roku 1989. Cesta k němu začala už ve 30. letech minulého století v Německu.
Pilota dáme do lehu
Německá zbrojní výroba byla po prohrané první světové válce a Versaillském míru značně omezena. Proto se bratři Walter (1913–1998) a Reimar (1915–1993) Hortenové zabývali konstrukcí kluzáků.
Vyvíjet motorové letadlo totiž Německo nesmělo.
V té době s nimi pracoval ještě nejstarší bratr Wolfram (1912–1940), který ale zahynul hned na začátku války v květnu 1940 v letadle Heinkel He 111. Tak se v roce 1934 zrodil model Horten I, kluzák s křídlovou konstrukcí postrádající ocasní část. Pilot na něm ležel a v této poloze ovládal jak brzdící klapky, tak výškovku.
Dáma na palubě
Přes relativně dobré letové výsledky nebyli bratři s letadlem spokojeni, a tak se brzy zrodil Horten II. Ten přinesl vylepšenou konstrukci, zaujal v první řadě šípovitým tvarem křídel. Především ale už mohla být jedna z verzí vybavena tlačným motorem.
Konstruktéři měli prozatím k dispozici jen 80koňový motor Hirth HM 60R. Tato verze označovaná jako H IIs byla poprvé vyzkoušena téměř vpředvečer války, v roce 1938. Jednoho ze zkušebních letů se zúčastnila i legendární pilotka Hanna Reitschová (1912–1979).
Poprvé s motorem
Ještě než bratři Hortenové nastoupili k německému letectvu, zkonstruovali několik dalších modelů. Model Horten III přišel se zatahovacím podvozkem a především se zatahovatelnými prvky pomáhajícími zmenšit odpor.
Přes experimentální Horten IV pak dospěli bratři k modelu V. Ten byl jako první konstruován už s motorem. Tento typ se vyráběl až do roku 1942 a využíval dvojice motorů. Postupné vylepšování probíhalo přes modely VI a VII.
Inspirace nad Británií
Model Horten VI měl zajímavé výsledky, ale vzhledem k velkým rozměrům křídla byl pro vojenské účely nepoužitelný.
Poté, co se Walter zúčastnil bitvy o Británii, strávil část války jako vývojář stíhacích letadel a později společně se svým bratrem vytvořil takzvané Sonderkommando 3 v saském Göttingenu.
Právě zde byl zkonstruován model Horten VII se dvěma pístovými motory Argus As 10. Model Horten VIII již měl mít těchto motorů šest a zrodil se v roce 1944.
Tragický konec letu
Göringovu pozornost si ale získali Hortenové už o dva roky dříve, když mu představili koncept, který se později stal Hortenem IX. Získali na něj půl milionu marek.
Verze V1 modelu Horten IX vzlétla 1. března 1944, v té době šlo ještě o bezmotorový kluzák vybavený pevným tříkolovým podvozkem. Bohužel tento let skončil tragicky, zřejmě kvůli chybě pilota.
Úsvit proudových křídel
Další vývoj poté přebrala továrna Gothaer Waggonfabrik. Její konstruktéři přidali vystřelovací sedadlo pro pilota, přepracovali podvozek a především upravili dřevěná křídla tak, aby do nich mohl být zabudován tryskový motor.
Původně mělo jít o motory BMW 003, ale ty se nakonec nepodařilo dodat.
Proto byly do prototypů použity motory Junkers Jumo 004. První testy Göringa natolik ohromily, že objednal 40 letadel, které dostaly označení Ho 229. K tomu už ale nedošlo, první let verze Horten IX V2 s proudovým motorem se uskutečnil až 2. února 1945.
Zázračná zbraň
O necelé tři týdny později byl ale tento prototyp zničen při zkušebním letu a pilot zahynul. Vývoj se ale nezastavil, a tak vznikl H IX V3, který byl dokonce v březnu 1945 zařazen do programu pro výrobu zázračných zbraní Jäger-Notprogramm.
Němcům už to ale nepomohlo. Po skončení války padla do rukou Spojenců jak kluzáková verze, tak verze V3.
