Postavili se svým mučitelům vyzbrojení pouze kladivy. Přestože se jim na krátkou dobu podařilo uprchnout, svobodu nakonec nezískali a téměř všichni byli postříleni. I přesto vešla vzpoura ve vyhlazovacím táboře Osvětim do dějin.

Spolu s několika dalšími vzpourami, zejména té ve varšavském ghettu, se stala symbolem zoufalého a často marného odporu až do poslední chvíle.

PROBÍT SE ZA KAŽDOU CENU

Ve vyhlazovacích táborech fungovala takzvaná Sonderkommanda, což byly pracovní čety složené z vězňů, které měly za úkol pálit těla svých mrtvých kamarádů. Předtím jim členové tohoto komanda museli svléct veškeré šatstvo, oholit vlasy a vytlouct zlaté zuby a všechno odevzdat.

Příslušníky skupiny nacisté postupně vraždili a nahrazovali vězni z jiných transportů, aby se zprávy o jejich běsnění nějak nedostaly z tábora ven.

V červnu 1944 se mezi členy Sonderkommanda dostalo i 19 sovětských vězňů z koncentračního tábora Majdanek, kteří začali připravovat vzpouru.

Za pomoci několika židovských dívek z nedaleké továrny propašovali do lágru výbušniny, a když se rozkřiklo, že se dozorci chystají komando zlikvidovat, 7. října 1944 povstání propuklo.

NADĚJE ANO, SVOBODA NIKOLIV

Ráno po nástupu, po kterém byli vytříděni k likvidaci, se vrhli na esesmany vyzbrojení vším možným. Výbušninami, kladivy, ale i kameny. Jedno z krematorií vyhodili do vzduchu, dva dozorce upálili a třetího utloukli k smrti.

Zmatku využila malá skupina vězňů, která prostříhala ostnatý drát a utekla do lesa. Tam se ale špatně zorientovala a zamířila k pobočnému táboru Osvětimi v Rajsku, kde jim cestu zastoupili další příslušníci SS.

Vězni se pokoušeli najít úkryt v nedaleké stodole, ale Němci ji zapálili a ty, kteří z ohnivého pekla unikli, postříleli. Mezitím v táboře obklíčili nákladními auty celou oblast plnou uprchlíků a většinu z nich včetně všech vůdců povstání nemilosrdně popravili.

Oficiální odhady uvádí, že vzpouru v Osvětimi zaplatilo životem kolem 230 lidí.