Žádný milovník dobrodružství a rizikové jízdy by si neměl nechat ujít projížďku po proslulé karákóramské dálnici, spojující Čínu a Pákistán a navazující na prastarou trasu Hedvábné stezky.
Na 1300 kilometrech čeká řidiče a milovníky záhad nejen výhled na čtyři nejvyšší světová pohoří: Karákóram, Hindúkuš, Himálaj a Pamír, ale také více než 40 000 tajuplných skalních kreseb.
Jedná se o jednu z nejvýše položených zpevněných silnic na světě, v průsmyku Chundžeráb totiž dosahuje výšky 4 693 metrů nad mořem. Je důležitá i ze symbolického hlediska jako příslib spolupráce a vzájemné podpory mezi Pákistánem a Čínou.
Za její stavbu, která probíhala mezi lety 1959 a 1978, ale obě země zaplatily vysokou daň v podobě stovek tragicky zemřelých dělníků. Díky jejich úsilí však vzniklo dílo přezdívané „osmý div světa“ nebo „dálnice obrů“.
Pohled na horské giganty je skutečně ohromující, není to však jediný důvod, proč si dálnice vysloužila tuto přezdívku.
Odkaz pradávných vandalů
Tím dalším jsou pověstné petroglyfy, tedy obrazce na skalních stěnách, které zde zanechali procházející poutníci, dobyvatelé a obchodníci. Některé z nich se mohou pyšnit několikametrovými rozměry.
Údolí řeky Indus, které dnes křižuje dálnice obrů, bylo totiž odedávna křižovatkou různých stezek, kudy proudil obchod, ale také zde byly vedeny výboje mezi Evropou a Asií. Nezastavitelný proud lidí byste zde tak našli už ve starověku.
A stejně jako dnes mají vandalové potřebu vyrýt memento své návštěvy do skály, stromu či hradní zdi, nejinak tomu bylo u našich předků.
Odborníci si dosud nejsou jistí stářím rytin, ty nejstarší mohou být datovány do poměrně širokého rozmezí let 5000 až 3000 před Kristem. Odhadovat se tak dá ze silné vrstvy patiny, která za tu dobu rytiny pokryla.
Naopak ty nejmladší pocházejí ze 14. a 15. století našeho letopočtu, těsně před islamizací oblasti. Většina z nich se nachází na poměrně krátkém úseku v pákistánském regionu Gilgit-Baltistan v údolí Hunza a na horním toku řeky Indus.
Zde pokrývají kameny ležící na březích řeky či skály, ve kterých jsou doliny sevřené.
Stěna mnoha písem
Každý autor vtiskl své rytině kus osobitého stylu. Nejčastěji bychom tu našli obrazy zvířat, lovecké scény i zobrazení démonům podobných příšer, každý má ale vlastního ducha.
Mimo to by zde pozorný návštěvník napočítal asi pět tisíc nápisů psaných deseti různými druhy písma, včetně čínských znaků, hebrejského písma nebo indických písem brahmi a kharóšthí. Mnoho poutníků se zde prostě jen podepsalo, případně nápis někomu věnovalo.
Najdou se ale také mnohá moudra, třeba jako „Nikdy nezapomeň, že jednoho dne zemřeš“. Dalším typem jsou jména vládnoucích panovníků a další časové údaje, které odborníkům pomohly při chronologizaci rytin.
Nápisy jsou většinou krátké a útržkovité, někteří si s nimi ale dali o něco více práce, jako třeba jistý cestovatel ze starověké sogdianské říše:
„Já, Nanai-vandak, syn Narisafa, jsem sem přišel desátého a prosil jsem o laskavost ducha ze svatého místa Kärt, abych dosáhl Kharvandany velmi rychle a uviděl svého drahého bratra v dobrém zdraví“.
Je přinejmenším úsměvné, že Nanai-vandak neváhal strávit mnoho času rytím tak dlouhého nápisu do skály, když zároveň chtěl svého cíle dosáhnout co nejdříve.
Koho zobrazují tajemné rytiny obrů?
Nejranější skalní obrazy, pocházející už z doby bronzové, znázorňují především zvířata, včetně koz, ale třeba i slonů nebo kozorožců. Podle názoru vědců mohly některé z těchto zvířecích petroglyfů odkazovat na „lovecké revíry“.
Sem tam se ale mezi nimi namanou podivné, urostlé mužské figury, připomínající obry s rozpřaženýma rukama. Někdo si s nimi dal mnoho práce, výškou totiž odpovídají dospělému člověku a je jich asi padesát. Co jim však chybí, jsou obličeje.
Jednalo se snad o nějaké prastaré bohy? Tomu by napovídal jejich heroický postoj i něco, co připomíná vlající plášť na zádech některých z nich. Člověku 21. století mohou téměř připomínat hrdiny z komiksů.
Někteří odborníci se ale přiklánějí spíše k verzi, že šlo naopak o zobrazení démonů nebo zlých duchů, čemuž zase odpovídá absence obličejových částí.
Samozřejmě nemůže chybět ani teze o návštěvnících z vesmíru, jejichž obličeje nešly rozpoznat v záplavě oslňujícího světla. Kde se skrývá pravda, se dnes již asi bohužel nedozvíme. Pozdější rytiny už jsou o něco jasnější.
Asi ve třetím tisíciletí před Kristem se z místních obyvatel stali zemědělci a začali využívat sílu divokých koní, kteří se stali oblíbeným námětem. Zachyceny tu jsou i dramatické události jako třeba invaze íránských kočovníků Saků či Peršanů. Nechybějí ani mytická zvířata.
Starověké billboardy
Kolem prvního století našeho letopočtu se zvířecí a dobyvatelský motiv změnil ve scény z buddhistického náboženství. Ty převládaly až do začátku 10. století a tuto dobu tak v souvislosti s karákóramskými petroglyfy označujeme jako buddhistickou fázi.
Právě ona je na rytiny nejbohatší. Asi nepřekvapí, že nejčastější vyobrazení z té doby je samotný Buddha, často v nadlidské velikosti, případně pak stúpy, buddhistické posvátné stavby. Rytiny nebyly jen pouhými „graffiti“, jak by se mohlo na první pohled zdát.
Věřící cestovatelé jejich tvorbou anebo pouhým zastavením se u již hotového díla naplňovali své náboženské a spirituální potřeby. Zbudování stúpy nebo darování peněz na její stavbu bylo považováno za krok k dosažení nirvány.
Je proto možné, že když se kvůli náročnému terénu nedala vybudovat opravdová stúpa, vypomáhali si pocestní alespoň rytím dvourozměrných svatyní do okolních skal.
Další zobrazení pak sloužila jako „billboardy“, aby upozornila na nedaleký buddhistický klášter, kde se mohli vyčerpaní poutníci vyspat a najíst.
Poslední bohatou skupinou rytin jsou tajemná vyobrazení slunečních symbolů a seker, které pocházejí z doby na přelomu tisíciletí.
Přijdou obrazce vniveč?
Bohatá sbírka petroglyfů začala být objevována překvapivě pozdě a pomalu.
První rytiny si všiml maďarský cestovatel Karl Eugen až v roce 1884. Další neunikla bystrému zraku zkušeného objevitele Ghulama Muhammada v roce 1907. Není se čemu divit, oblast byla až do stavby karákóramské dálnice poměrně špatně dostupná a nehostinná.
Až po jejím otevření v roce 1978 se začaly na světlo vynořovat další a další obrazce.
To inspirovalo německého etnologa Karla Jettmara(1918–2002) a palestinského archeologa Ahmeda Hassana Danika k vytvoření německo-palestinské výzkumné skupiny.
Její členové se snaží objasňovat vznik a význam rytin a i díky nim je o ně mezi turisty i odborníky nebývalý zájem. V současné době ale vzácným rytinám hrozí pokud ne zánik, tak aspoň nebezpečí trvalého poškození.
V Pákistánu se už mnoho let řeší otázka nedostatku elektrické energie, kterou by měla vyřešit monstrózní stavba přehrady Diamer-Basha.
Ta by ale měla vzniknout v místech s vysokou koncentrací skalních maleb, takže by se možná i několik tisíc z nich mělo za pár let ocitnout pod vodou.
Nezbývá proto než doufat, že se najde řešení přijatelné pro oba tábory a karákóramské rytiny zůstanou zachovány i pro další generace.
