Zatímco ještě v 18. století měli poddaní zasvětit svůj volný čas hlavně náboženskému rozjímání, návštěvám kostela a rituálům církevních svátků, nové století – to 19. – přináší průmyslovou revoluci a s ní rozvoj tovární výroby.
Pro spoustu lidí, kteří přicházejí do měst, aby v továrnách pracovali, se den začíná dělit na pracovní dobu a ten zbytek.
„Pracovní doba činila 12–14 hodin denně po šest dnů v týdnu, ale výjimečná nebyla ani práce v neděli,“ upřesňuje situaci historik Václav Houfek. Někde se ovšem pracuje i 16 hodin denně.
Většinou zamíří do postele
V létě obvykle směna trvá od 6 do 18 hodin, v zimě se pak začíná o hodinu déle a končí se v 19 hodin. Většina dělníků přichází domů tak unavená, že zamíří rovnou do postele, aby dokázala na druhý den ráno zase vstát.
Industrializace znamená také změnu jídelníčku. V továrnách totiž pracují i ženy, které tím pádem doma většinou nemají čas připravovat složitá jídla. Uvítají proto cokoliv, co jim při přípravě jídel usnadní práci. Recepty se tak významně zjednodušují, nastává čas zrychlování.
Novinkou je polévka
Na konci století se mohou aspoň těšit z novinky, kterou roku 1886 uvádí na trh Julius Maggi (1846–1912). Jde o hotový hrachový a fazolový extrakt, ze kterého se dá připravit polévka.
Jeho význam tkví především v tom, že tělu dodá tolik potřebné bílkoviny, kterých má chudina většinou nedostatek.
Maso je totiž v těchto kruzích vzácností servírovanou velmi zřídka, přitom je velmi důležité. Hrachem tak mohou nezbytné bílkoviny nahradit z rostlinných zdrojů. Rodina na sebe nemá moc a zřídkakdy jsou všichni spolu. Jediným dnem, kdy si rodina může opravdu užít chvilky odpočinku, je neděle.
