Stále tvrdí, že je nevinný, několikrát se pokusil o útěk a ten poslední z něj udělal mediální hvězdu.
Jiří Kajínek je pro naši justici recidivista a odsouzený vrah, který byl za dvojnásobnou nájemnou vraždu potrestán doživotním odnětím svobody.
Mnoho lidí ale věří, že i když to rozhodně nikdy nebyl žádný andílek, tak činy, kvůli kterým naposledy skončil za mřížemi, nespáchal. Dokonce existuje hypotéza, že skutečným vrahem tehdy mohl být někdo od policie.
Vše si pečlivě naplánoval
29. října 2000 téměř na vlastní pěst opustil ostře střeženou věznici Mírov. Kajínek tehdy nic nepodcenil a svůj čin dlouho a pečlivě plánoval do posledního detailu. Právě o Mírově se až do té doby říkalo, že je útěk odtud naprosto nemožný.
Jediný, komu se to před tím podařilo, byl v roce 1976 jistý Jiří Staněk, kterému ale pomáhali dva spoluvězni.
Konečně našel komplice
Sám Kajínek prý brzy zjistil, že bez společníků to nepůjde. Když už se mu podařilo někoho přemluvit, dotyčný ho hned udal. Až Martin Vlasák s ním dokázal dotáhnout jeho plány do konce, až na osudný okamžik, kdy Kajínek opustil celu. To už ale svého společníka nepotřeboval, a tak mu to možná bylo jedno.
Šachy, lanko a kotva
Oba půl roku před plánovaným útěkem přemluvili jednoho z dozorců, který jim dovolil občas hrát šachy. Ačkoli jeden z našich nejslavnějších vězňů nikdy nebyl skoupý na slovo, jak se mu za mřížemi podařilo získat pilku na železo dosud nikomu neprozradil.
Za kávu a tabák si od ostatních muklů koupil velké množství lanka, které vězni v rámci pracovního programu používali k výrobě žaluzií. Z postele pak odmontoval kovové vzpěry a z nich si vyrobil jakousi kotvu.
Pilkou přeřezal mříž na okně
Kajínek a Vlasák během šachových setkání akci naplánovali a také vyrobili provizorní lanovku. Když 27. října dozorci přivedli Vlasáka ke Kajínkovi do cely na partii šachu, zkontrolovali mu igelitku, ale nenašli v ní ale nic podezřelého.
Oba vězně pak jen občas obhlédli kukátkem místo toho, aby celu otevřeli, jak měli v popisu práce. Kajínek tak měl dostatek času na přeřezání mříže na okně, které bylo asi deset metrů nad úrovní hradeb.
Po laně dolů
Vzniklým otvorem v zamřížovaném okně vyhodil vlasec zatížený baterií a opatřený malými háčky. Když se zasekl za ostnaté dráty, přidělal na něj připravený hák s lanem. Po něm se pak spouštěl z okna dolů.
Byl ale sám, protože Vlasák si v posledním okamžiku útěk rozmyslel. Jen o 20 minut později lano zpozoroval jeden strážný z kontrolní věže. I on ale stejně jako někteří dozorci projevil trestuhodnou nedbalost.
Místo aby se okamžitě vyšel na ochoz se zbraní v ruce, šel podezřelou událost oznámit operačnímu středisku. To Kajínkovi umožnilo pokračovat v útěku.
Jen 40 dnů svobody
Překonal příkop široký pět metrů, zatímco strážný vykřikl směrem k němu první varování. Po něm přišly i výstřely, před kterými se Kajínek ukrýval mezi hradebními ozuby. S pomocí dalšího lana se pak spustil za hradby a zamířil rovnou do nedalekého lesa.
Krátce před sedmou hodinou večerní už po uprchlém vězni pátrali ozbrojení strážci zákona se psy, jenže dostihnout ho a zadržet se jim nepodařilo. Trvalo celých 40 dnů, než se nejhledanější vězeň Česka ocitl znovu za katrem.
A i tentokrát se jednalo o akci, která byla dobrodružná, napínavá a velmi dobře naplánovaná.
Bojoval do poslední chvíle
Šéf Útvaru rychlého nasazení Libor Lochman později popsal, že jejich úkolem bylo kvůli veřejnému mínění zadržení Kajínka pokud možno živého a zdravého. Kdyby byl při zásahu zastřelen, jistě by se spekulovalo, že to bylo takzvaně „na objednávku“.
Skvěle vycvičení specialisté ale rozkaz splnili na jedničku. Šli pro něj do bytu manželky jeho spoluvězně na pražské sídliště Velká Ohrada. Zatímco při takovém zákroku jiní dopadení doslova zkamení, Kajínek prý bojoval do poslední chvíle.
Jakmile ale poznal, že je konec, řekl: „Chlapi, dobrý, vzdávám se.“
