Ostrovu kdesi v jižní části Atlantského oceánu vévodí aktivní sopka. Obyvatele bychom tu žádné nenašli. Tedy minimálně ty z lidské společnosti. Stačí se totiž podívat na rozlehlou pláň, kde postávají desítky tisíc tučňáků!

Nosí sice frak, do divadla však nechodí. Příroda je vybaví křídly, ty ale místo rozrážení vzduchu slouží k bleskurychlému plavání. Tučňáci jsou skutečnou hříčkou zvířecí říše.

Ten s bílou hlavou

Pojem tučňák schovává hned 17 různých druhů, které se dále větví do šesti rodů. Ty se od sebe výrazně liší – například tučňák císařský, jež měří až 120 centimetrů a z hlediska váhy mluvíme o pětatřicetikilovém cvaldovi, se nemůže rovnat s tučňákem nejmenším.

Nejdrobnější zástupce je velký asi jako slepice. Shodou okolností pořádek mezi tučňáky udělá ornitolog Charles Lucien Bonaparte (1803–1857), synovec někdejšího císaře Napoleona (1769–1821).

Akademická obec tehdy běžně užívá označení penguin, což je anglické slovo pro tučňáka. Existují hned dvě teorie o původu – první ukazuje na velštinu a složeninu slov pen (bílý) a gwyn (hlava).

Druhý tábor poukazuje na latinské kořeny, jelikož slůvko penguis znamená tučný. Ať či onak, námořníci později stejným termínem označují alku velkou, dnes už vyhynulý pták totiž také vlastní křídla, ale létat neumí.

V českém jazyce přebírají iniciativu obrozenci, protože tučňák je ve skutečnosti tučný pták.

Létání v moři

Nelichotivé jméno příliš nelže, příroda zařídí vše tak, aby tučňáci nestrádali. Jako ptáci mají sice křídla, ty se transformují ve vesla. Díky tomu jsou ve vodě úžasně hbití, a tak se říká, že plavání tučňáků vlastně připomíná let ptáků ve vzduchu.

A některé druhy umí být zatraceně rychlí, například tučňák oslí zvládne vyvinout rychlost až 36 kilometrů v hodině. Ve výčtu vychytávek nesmí chybět supraorbitální žláza, která pomáhá tučňákům odvádět z těla sůl.

Díky tomu mohou pít mořskou vodu a jejich tělo látku odfiltruje. Umí zvládnout odvést z těla až dvakrát více soli než lidské ledviny! Dále disponují tlustou vrstvou podkožního tuku, což jim pomáhá zvládat velké zimy.

Vědci však zjistí, že tuk sice udržuje tělesné teplo, hlavní roli ale hraje peří. Velmi husté a krátké, pod nímž se ještě schovává tzv. podpeří, které zachycuje teplý vzduch a funguje jako ideální izolace.

Ta je navíc voděodolná, tučňáci ji ale pravidelně musí potírat olejem z mazových žláz. Díky tomu může pták skočit do vody a vnější peří zabrání, aby byl mokrý.

Nejsme dutí!

Od běžných opeřenců se zkrátka liší. To lze vidět i při pohledu na dolní končetiny, které mají posunuté dozadu. Aby mohli stát vzpřímeně, musí balanc vyrovnávat křídly a ocasem. I kvůli tomu jsou známí kolíbavou chůzi, jenže všechno zlé je pro něco dobré.

Nohy s blánami se ve vodě hodí k efektivnímu plavání. Tučňáci se rádi potápí, a tak nemají duté kosti jako jejich kolegové. Zmizet pod hladinu patří mezi jejich životní náplně – pro některé druhy není problém ani 20 minut.

Existují rovněž záznamy, kdy se tučňáci potopí až 500 metrů hluboko! Jakmile skočí do vody, zpomalí metabolismus a sníží tepovou frekvenci. U menších druhů jsou čísla mnohem nižší, řádově v desítkách sekund.

I za tu chvíli dokáží prošmejdit okolí a zajistit si potravu. Jídelníček tvoří hlavní mořští korýši, ryby, sépie či olihně. Apetit se samozřejmě liší druh od druhu.

Při lovu jim pomáhá perfektní zrak, kořist často spolykají celou, protože jejich zobák neoplývá chrupem. Do karet jim hraje i černobílé zbarvení, díky němuž jsou vlastně neviditelní.

Bílé břicho splývá s mořskou hladinou, pokud se na tučňáka někdo podívá z vrchu, černá barva mu pomůže, aby se ztratil na pozadí hlubiny.

Vzorný otec

Na tučňáky člověk narazí hlavně na jižní polokouli, například císařský operuje kolem Antarktidy, kde panují třeskuté mrazy. Tamní kolonie čítají stovky jedinců, jež se k sobě tulí. Díky tomu zvládají i vichr dosahující až 100 kilometrů v hodině.

Teplo sdílí i milion tučňáků uzdičkových, kteří obsadí Zavadovského ostrov a jedná se o jednu z největších kolonií na světě.

Být pospolu znamená také ochranu před predátory, ty sice na tučňáky čekají hlavně ve vodě – musí se mít na pozoru před kosatkami a rypouši. Na souši hrozí nebezpečí hlavně mláďatům.

Samička často naklade jedno vejce a samec ho na nohách zahřívá speciálním kožním záhybem. Říká se, že vajíčko se nikdy nedotkne země! Otcové doslova překonávají sami sebe.

Zatímco jejich milovaná polovička loví, oni čelí teplotě, která často padne i pod čtyřicet stupňů. Vydrží klidně i 2 měsíce bez jídla. Nedostává se jim ani spánku, protože tučňáci volí cestu mikrospánku. Oka zamhouří maximálně na 4 sekundy, avšak činí tak asi 10 000 krát denně!

Únik před horkem

Opeřenec ale figuruje i v dalších regionech, například tučňák chocholatý a patagonský disponují silnýma nohama, jelikož často musí balancovat na skalnatém pobřeží a čelit silnému větru. Čím dál od Antarktidy, tím tenčí tukovou vrstvu tučňáci mají.

Zástupce z Galapág dokonce musí hledat stín a smáčet se pravidelně ve vodě. Podobně jsou na tom také tučňáci brýloví, jež hnízdí u břehů jižní Afriky.

Díky pravidelnému rozmnožování ale populace tučňáků roste, pokud sečteme všechny druhy, dostáváme se k číslu 40 milionů. Existují však výjimky, kdy počty klesají.

Mezi nejohroženější řadíme tučňáky galapážské a žlutooké, jejichž šiky decimují změny oceánských proudů a teplotní výkyvy.