Snaží se s ním komunikovat, protože hlasy záchranářů jsou to jediné, co mladého horolezce udržuje při životě. Je zmrzlý na kost a kousek od něj visí na laně jeho mrtvý kamarád. O pár hodin později mu je jasné, že si zubatá dojde i pro něj.
Strmý kolos propichuje oblohu ve výšce 3 967 metrů a najdeme ho ve švýcarských Alpách. Eiger sice není nejvyšší horou Evropy, dodnes však mezi horolezci budí respekt.
V přímém přenosu
Může za to severní stěna, jejíž název zní v němčině Nordwand a kvůli více než 60 zmařeným životům ji překřtí na Mordwand (stěna smrti).
Eiger jako takový ale pozná svého dobyvatele už 11. srpna 1858, kdy se na vrchol vydrápe Ir Charles Barrington (1834–1901), sekundují mu tehdy dva švýcarští průvodci. Dobrodruhy láká stále víc, k tomu uprostřed hory dělníci prorazí železniční tunel.
Součástí je také zastávka a vyhlídkové okno. První souprava cestu absolvuje v roce 1903, dnes už ve stanici nestaví a pokračuje dál. Horolezci proudí na Eiger, někteří obhlíží severní část. Krátký čtyřkilometrový úsek nabízí 1800 metrů převýšení.
Vedle strmé stěny musí odvážlivci počítat také s padajícím kamením a hrozbou lavin. Díky orientaci na sever se střídá tání a mrznutí. Problém tkví také v častých změnách počasí a tlaku veřejnosti. Přímo na severní stěnu totiž hledí turisté z teras hotelů.
Rozhodnutí s následky
Na děsivou pasáž si jako první troufnou němečtí odvážlivci Max Sedlmayr a Karl Mehringer. Zvědavci sledují jejich zápolení s horou dalekohledy. Výstup ze srpna 1935 trvá pět dní, za tu dobu okusí rozmary počasí.
Překonají ledovou plochu, pak je zastaví mlha se sněhem. Lidé bedlivě zkoumají horu dalekohledy, nikde nic. Až když nečas ustane, přeletí nad Eigerem letadlo. Pilot spatří Sedlmayrovo tělo bez známek života. Jeho kolegu objeví až o 30 roků později.
Následujícího léta se pod horou schází dvě skupiny – jedna z Německa a druhá z Rakouska.
Špatné počasí většinu odradí, a tak zůstává čtveřice ve složení Andreas Hinterstoisser (1914–1936), Toni Kurz (1913–1936), Willy Angerer (1905–1936) a Edi Rainer (1909–1936). První den mají štěstí a postupují vcelku rychle.
Druhý den padající kamení lehce zraní Rainera a poté i Angerera. „Musíme se vrátit,“ zavelí někdo. Uvědomí si však, že jsou v pasti, protože fixní lano odvázali. Sestoupit totiž chtěli jinou cestou. A navíc před nimi se rozléhá obrovská pláň plná ledu.
Pomoc za převisem
Jejich snahu zaslechne i železniční zřízenec ve stanici, který se ptá, jestli jsou v pořádku. Odpověď je kladná, jenže o chvíli později výpravu smete lavina. Hinterstoisser s Angererem umírají okamžitě, Rainer se udusí a jediným přeživším se stává Kurz.
Visí na laně a má k sobě přivázaného mrtvého Angerera. Okamžitě huláká o pomoc. Ta se nachází pouze 40 metrů pod ním, dělí je však skalní převis. Záchranáři přemítají, jak muži pomoci.
Chtějí mu hodit lano, na které by se přivázal, a pak by se mohl slanit do bezpečí. Kurz je však vysílený, strávil celou noc na mrazu. Prokřehlýma rukama zkouší povolit uzel. Neúspěšně. „Už nemůžu,“ hlesne po několika hodinách a umírá.
Eiger si znovu vybírá své oběti, severní stěna je nakonec zdolána v srpnu 1938. I tak na strmém svahu umírají lidé. Na druhou stranu padají zároveň i rekordy. Ueli Steck (1976–2017) obávaný vrchol vyleze za 2 hodiny, 22 minut a 50 sekund.
