Už chvíli po 14. narozeninách slouží Královskému námořnictvu. V letech 1801 až 1803 míří pod vedením úspěšného mořeplavce Matthewa Flinderse (1774–1814) ke břehům Austrálie, aby zažil její vůbec historicky první obeplutí a identifikování ji coby kontinentu.
21. října 1805 se hrdinně účastní poslední velké námořní bitvy plachetnic u Trafalgaru a v letech 1819 až 1822 vede expedici od západního pobřeží Hudsonova zálivu až k Severnímu ledovému oceánu.
O tři roky později je v terénu zase – zkoumá severozápadní pobřeží Ameriky. Není se co divit, že právě jemu, Siru Johnu Franklinovi (1786–1847), spadne do klína úkolu najít severozápadní cestu kolem pobřeží Kanady a proplout tak z Atlantiku do Pacifiku.
Hlavně žádné Iry!
„Je moc mladý. A ten zase starý,“ váhá 82letý Sir John Barrow (1764–1848), komu svěřit expedici. „A tenhle? Vždyť je to Ir!“ rozčílí se. Užším výběrem projde pět mužů. Bývalého guvernéra Tasmánie Franklina jmenuje Barrow mužem číslo jedna.
James Fitzjames (1813–1848) spadající do škatulky „schopný, ale mladý“ bude velet 378tunové lodi HMS Erebus a kapitán Francis Crozier (1796–1848) dostane na povel 331tunový HMS Terror. Původně jde o válečné lodě, které ale mají speciální úpravy:
parní pohon s lodními šrouby, takže brázdí oceán závratnou rychlostí až 7,4 km/h, přídě ztužené železnými pláty, vnitřní parní topení a zařízení na odsolování mořské vody. V podpalubí je zásoba jídla, která by měla stačit na tři roky.
Něco nasolené, většina konzervovaná. A to je svízel – z konzerv se bude uvolňovat do jídla olovo.
Nashledanou! Nebo spíš sbohem…
Na molu v anglickém Greenhithu se 19. května 1845 tlačí davy. Franklinova expedice odplouvá! Přes Atlantik ji doprovodí dvě plavidla, poté je mise v rukou 24 důstojníků a 110 námořníků.
Před rozloučením v grónské zátoce Disko porazí na doprovázejícím plavidle 10 volů. Vše nasvědčuje tomu, že o něco do pusy nouze hned tak nebude. Pět námořníků zamíří z místa rozlučky zpět domů a s nimi i vůbec poslední dopisy rodinám.
Koncem června se s expedicí potkají poslední Evropané: „Máme jídla na 5 let,“ směje se Franklin, když si povídá s kapitánem velrybářské lodi Enterprise Robertem Martinem. „Z celé posádky plál horečnatý optimismus,“ zavzpomíná později Martin.
Tajemná pyramida
Pyramida z konzerv naplněných štěrkem, základy tábora, sudy k umývání. K čemu ta pyramida? Netušíme. Stávala na Beecheyho ostrově jako tiché memento po Franklinově výpravě.
Když se podíváte na mapu, Beecheyho ostrov najdete v rámci arktického souostroví Nunavut. A dnes tu také najdete Erebus Harbour a Terror Bay, coby památku na to, že právě tohle místo zvolí Franklin jako zimoviště. Výprava tu přijde o hlavního topiče Johna Torringtona a další dva námořníky.
Olovo versus nemoci
Respirační nemoci skáčou z jedné oběti na druhou. A pak je tu to proklaté olovo, které je pomalu dovádí k šílenství. Jedí ho v jídle, pijí v pití – z olova je totiž sestavená i značná část destilačního zařízení na vodu!
V 80. letech minulého století prozkoumá ostatky výpravy kanadský forenzní antropolog Owen Beattie (*1949). Zjistí, že většina výpravy doplatí na plicní onemocnění. Otrava olovem není přímým důvodem úmrtí. Jedna zásadní věc ale chybí:
Deník výpravy, který měla pečlivě psát… a až na úryvkovité zkazky se tak z neznámého důvodu nestane.
Když už není koho zachraňovat
Uběhnou dva roky od vyplutí a o výpravě není ani zmínka. Veřejnost v čele s Franklinovou manželkou Jane (1791–1875) volá po záchranné misi. Členové parlamentu i tisk stojí na její straně.
První vyrážejí tři záchranné výpravy a roku 1850 se počet lodí na 13. 11 je britských, dvě americké. Téhož roku se najdou hroby tří nešťastníků, kteří nepřežijí první přezimování.
O další čtyři roky později vyráží britský námořní důstojník a hydrograf Edward Belcher (1799–1877) dokonce s pěti loděmi! Čtyři z nich mu ale zamrznou.
Kanibalismus? Nemožné!
Skotský chirurg a muž, který zmapuje velkou část Severozápadních teritorií Kanady, John Rae (1813–1893), nevěřícně pokyvuje hlavou. I on se zapojí do záchranných misí a napadne ho poklábosit s Inuity.
Ti na Ostrově krále Viléma narazí na skupinu asi 40 bělochů. „Dál bylo tábořiště a asi 30 mrtvých, v kotlících byly zbytky jídla, jedli z hladu mrtvé,“ líčí. Raeho zprávám v Británii věří jen málokdo.
Britská admiralita pošle kontrolní výpravu… a ta jejich slova potvrdí. Jednu z výprav financuje za pomoci sbírek i Jane. Expedici se podaří nalézt u jednoho z mrtvých tubus s podivnými zprávami psanými pozadu: „K snídani budou menší příděly. Koho je káva?
Tábor Terroru je prázdný.“ Až roku 1859 je nalezena řada věcí expedice a také střídmě vedený deník. Z něj je jasné, že prvního muže výpravy již není třeba hledat: „Sir John Franklin zemřel 11. června 1847.“
Trnitá cesta na jih
Jak vypadá konec slovutné výpravy? Crozier a Fitzjames zamíří s několika muži na jih, ale cesta je nad jejich síly. Nepomůže ani několik sebou tažených mrtvol, které slouží zřejmě jako zásobárna jídla.
Někteří námořníci se vrátí na Erebus a doplují zhruba o 160 km jižněji. Ani to je nezachrání. A jejich lodě?
K objevu dojde teprve nedávno, 8. září 2014 podmořská kamera objeví pouhých 11 metrů pod ledovou hladinou trosky lodě HMS Erebus a 12. září 2016 je konečně nalezen i vrak lodi HMS Terror…
