Sny o rychlé civilní letecké dopravě se v 70. letech minulého století zdály být na dosah ruky. Ikony jako britsko-francouzský Concorde a sovětský Tupolev Tu-144 brázdily oblohu nadzvukovou rychlostí, zkracovaly cestovní časy a slibovaly novou éru cestování.
Jaká byla jejich sláva a tragický osud? Pojďme se podívat na příběhy těchto legendárních strojů, které navždy změnily pohled na letectví.
Lidé jsou odedávna fascinováni rychlostí. Za neprolomitelnou bariéru byla dlouhou dobu považována rychlost zvuku. Nejrůznější lidské výtvory ji však postupně překonaly.
Došlo i na cestování nadzvukovou rychlostí, které se ale dodnes potýká s celou řadou překážek a pro běžného smrtelníka je nyní nedostižné. Letečtí inženýři nicméně pokračují v hledání nových cest, jak nadzvukovou dopravu opět přiblížit masám.
Rychlostí zvuku rozumíme rychlost, kterou se zvukové vlny šíří prostředím, jako je vzduch, voda či pevné látky, přičemž v kapalinách se říší rychleji a plynem pomaleji. Rychlost šíření daným materiálem závisí na jeho hustotě a pružnosti.
Proto není rychlost zvuku pevně stanovena, nicméně obvykle máme na mysli zvuk šířící se vzduchem. Při teplotě 20 °C je rychlost zvuku 343 m/s neboli 1235 km/h.
Éra civilních nadzvukových letounů
V 70. letech 20. století to vypadalo, že se nadzvukové létání stane běžnou záležitostí. Celkem vzniklo osm projektů na konstrukci nadzvukových letadel, ovšem většina z nich skončila pouze na rýsovacích prknech.
Létal jen britsko-francouzský Concorde a ruský Tu-144. Concorde, který provozovaly British Airways a Air France, měl symbolizovat usmíření rivality mezi Francií a Británií.
Poprvé letěl roku 1969, do služby pak vstoupil v roce 1976 a létal až do roku 2003.
Přes Atlantik za tři hodiny
Jeho cestovní rychlost byla 2158 km/h a místa nabízel 100 cestujícím. Využívali ho především bohatí obchodníci, kteří si mohli dovolit zaplatit vysokou cenu letenky výměnou za rychlost a luxusní služby na palubě letadla.
Zpáteční letenka z New Yorku do Londýna stála v roce 1997 asi 12 500 dolarů (v přepočtu na rok 2018), což byl třicetinásobek ceny nejlevnější možnosti letu na této trase.
Nejrychlejší přelet z newyorského mezinárodního letiště Johna F. Kennedyho na londýnské letiště Heathrow zvládl Concord 7. února 1996 za dvě hodiny, 52 minut a 59 sekund, tento rekord dosud žádné civilní letadlo nepřekonalo.
Osud Concordu zpečetila havárie
Od 15. do 17. srpna 1995 se Concordu podařil nejrychlejší let okolo světa za 31 hodin, 27 minut a 49 sekund. Měřil se přitom celkový čas, od startu v Paříži až po opětovné přistání v Paříži včetně všech mezipřistání.
Osudným se Concordu stal let 5. července 2000, kdy se jednomu z letadel při startu z Paříže roztrhla pneumatika. Vymrštěné gumové části prorazily palivové nádrže a palivo se vzňalo. Oheň postupně zachvátil celé levé křídlo Concordu.
Letoun však měl na nouzové brzdění příliš velkou rychlost. Následně se proto zřítil na hotel v městečku Gonesse u Paříže. Zahynulo všech 109 osob na palubě a čtyři další v hotelu. I když byl provoz Concordu následně obnoven, o lety již nebyl zájem.
Mezi Moskvou a Alma Atou
Druhý nadzvukovým letounem, který létal od listopadu 1977 s cestujícími na palubě, byl letoun Tupolev Tu-144 ze sovětské konstrukční kanceláře vedené Alexejem Tupolevem.
Na trase mezi Moskvou a Alma Atou provedl celkem 55 letů v nadmořské výšce 16 000 metrů o rychlosti kolem 2000 km/h (Mach 1,6). Létal jednou týdně, cena letenky byla 68 rublů, přičemž obyčejná letenka stála 48 rublů.
Cestující neslyšeli vlastního slova
Servis na palubě byl na vysoké úrovni, ovšem panoval tam hluk přesahující 90 dB, takže se cestující mezi sebou dorozumívali pomocí psaných poznámek. Spotřeba paliva i náklady na údržbu tohoto letounu byly enormní. Osudnou se Tu-144 stala závada.
Dne 23. května 1978 došlo k požáru letounu v důsledku prasknutí přívodu paliva. Nouzové přistání si vyžádalo život dvou členů posádky. Tragický incident vedl k tomu, že lety s cestujícími byly pozastaveny, a nakonec už nikdy nebyly obnoveny. Dnes se nadzvuková letadla používají pouze pro vojenské a výzkumné účely.
Auto s tryskovým pohonem
Jediným automobilem, který jako první a dosud oficiálně jediný překonal rychlost zvuku, je Thrust SSC, britský jednomístný vůz poháněný tryskovým pohonem. Dne 15. října 1997 dosáhl rychlosti 1228 km/h.
Aby byl rekord oficiálně uznán, musí se absolvovat dvě jízdy s časovým odstupem maximálně hodinu, přičemž v obou dvou musí být rychlost překonána.
Privilegium řídit toto 16,5 m dlouhé, 3,7 m široké a 10,7 tuny vážící vozidlo padlo na britského bojového pilota Andyho Greena. Pokus o překonání rekordu se uskutečnil v Black Rock Desert v Nevadě.
Nejvyšší rychlosti při volném pádu, a to 1170 km/h, se podařilo dosáhnout rakouskému parašutistovi Felixi Baumgartnerovi, a to při jeho „skoku ze stratosféry“ dne 14. října 2012.
Příběhy Concordu a Tu-144 jsou fascinujícími kapitolami v historii civilního letectví. Ačkoliv se jejich provozu postavily do cesty ekonomické a bezpečnostní překážky, jejich existence prokázala, že cestování nadzvukovou rychlostí je možné.
Tyto stroje zůstávají symbolem lidské ambice a inženýrské dovednosti, které inspirovaly a stále inspirují novou generaci výzkumníků k návratu nadzvukové dopravy do běžného života.
