Vojáci vedou 1. února 1968 saigonskou ulicí spoutaného muže. Přichází k nim muž s revolverem. Po krátké výměně názorů zvedá zbraň a ze vzdálenosti několika centimetrů střelí zajatce do spánku.
Mohl by to být jen další z mnoha zapomenutých střípků války ve Vietnamu, kdyby u toho náhodou nebyl fotograf Eddie Adams (1933–2004).
Jeho fotka sice získá Pulitzerovu cenu, stane se rozbuškou, která obrátí většinu Američanů proti válce, on však do smrti nepřestane litovat, že ji pořídil.
„Zničil jsem život odvážného muže. Ta fotografie oklamala celý svět.“ Toho dne už druhý den zuří boje v rámci severovietnamské ofenzívy Tet. V Saigonu řádí bandy záškodníků z Vietkongu.
Jednoho z nich bez dlouhých cavyků popraví náčelník národní policie, generál Nguyen Ngoc Loan (1930–1998).
Fotografie mu zničí život
Ač je v právu, a navzdory tomu, že jde o všemi obdivovaného válečníka, v okamžiku zveřejnění fotografie se pro zbytek světa, který dělá závěry aniž zná fakta, stává vrahem, bestií.
Když je v bojích těžce zraněn, odmítnou ho kvůli fotce v Austrálii léčit, USA mu po válce odmítnou azyl. Když se tu s rodinou usadí na vlastní pěst a otevře si malou pizzerii, lidé mu píší na dveře „Víme kdo jsi!“ a bojkotem ho přivedou ke krachu.
Nevědí, že obětavě pomáhal vietnamským válečným sirotkům. Nevědí, že bestií byl ve skutečnosti popravený Nguyen Van Lem (1931–1968), velitel teroristické buňky Vietkongu, která vraždila saigonské policisty a jejich rodiny.
Na triku jich má minimálně 34 a existuje svědectví o tom, že ve snaze dostat z jednoho důstojníka důležité informace, chladnokrevně mu před očima podřezal manželku, šest malých dětí a osmdesátiletou matku. Svět viděl fotku a měl jasno.
Když v roce 1998 Nguyen Ngoc Loan v 67 letech zemřel na rakovinu, Eddie Adams vzkázal: „Ten muž byl hrdina. Amerika by měla plakat.“
